Už tenkrát se ze mne stal poutník a na všech oněch vrcholcích v mlhavých dálkách jsem stanul. Byly chladné, tvrdé a zřejmé, ale za nimi, mnohem dál, se opět rozprostírala ona blaživě modrá hlubina rozplynulá v předtuchách — a byla ještě půvabnější a vzbuzovala ještě větší touhy.

Mnohokrát ještě jsem na tu vábivost hleděl. Jejímu kouzlu jsem neodporoval, zdomácněl jsem v ní a odcizil jsem se vrchol­kům blízkosti a přítomnosti. A tak nazývám štěstím toto: naklánět se k ní, patřit na ty modré končiny ve večerní dálce a na dlouhé chvíle zapomínat na chlad blízkého okolí. Toto je štěstí, něco jiného, než co si představovalo mé mládí, jakési ticho a osamělost, je to krásné, radostné však ne.

To mé tiché poustevnické štěstí mě naučilo moudrosti, abych opar dálek nestíral z ničeho, abych nic neposouval do chladného, krutého světla všednodenní blízkosti a všeho se dotýkal tak, jako by to bylo pozlacené, nesmírně jemně, šetrně a uctivě.

Žádný sebedrahocennější klenot není tak nezvratně krásný, aby jej zvyk a necitelnost nedokázaly lesku drahocennosti zbavit; žádné povolání není tak ušlechtilé, žádný básník tak bohatý, žádná země tak požehnaná. Proto se mi jako žádoucí jeví jedno umění: zbožnění a lásku, jež rádi dopřáváme krásám vzdáleným, mlhavým, věnovat i těm blízkým a obvyklým. Aniž budeme jitřní slunce a věčné hvězdy považovat za méně posvátné, můžeme tomu nejbližšímu a nejmenšímu kolem nás propůjčovat něžnou vůni a třpyt tím, že k těm věcem budeme šetrní, budeme se jich dotýkat s něžností a nebudeme je zbavovat poezie, která je přece jaksi vlastní všemu, co je. Čeho se užívá hrubě, to hořkne a zbavuje užívajícího důstojnosti. Čeho užíváme tak, jako bychom byli pozvanými cizinci, podržuje si pro nás hodnotu a činí nás ušlechtilejšími.

A tomu se člověk nenaučí v žádné škole tak dobře jako ve škole odříkání. Nejsi ve své zemi spokojený? Znáš krásnější, bohatší, teplejší? A také se za tou svou touhou vydáš. Odputuješ do jiných zemí, které jsou krásnější a mají víc slunce. Srdce se ti široce dme, mírnější obloha se rozprostírá nad tvým novým štěstím. Tohle je nyní tvůj ráj — jenomže počkej, než začneš s chválou! Pár let počkej, stačí jen málo, než přejde první radost a první mládí! A nadejde čas, kdy se vyšplháš na hory, abys odtamtud pátral po místě na nebi, pod nímž leží tvá stará domovina. Jak tam ty kopce byly měkké a zelené! A uvědomíš si a pocítíš, že tam ještě stojí dům a zahrada tvých prvních dětských her a že tam sní všechny posvátné vzpomínky tvého mládí a že tam leží hrob tvé matky.

Tak si tu starou domovinu v dálce nechtěně zamiluješ, a nový domov se ti odcizí, protože se ti příliš přiblížil. A tak je tomu se vším majetkem a se všemi návyky našeho ubohého, neklidného života.