…když se díváš na skromnost a pokoru jako na výsledek ponížení ega, nemůžeš se vyhnout vnitřnímu konfliktu. Skromnost a pokora jsou prostě jen výhodné, pohodlné a praktické vlastnosti, protože poskytují pocit luxusu a uvolněnosti v mnohem menší závislosti na vnějších podmínkách. S morálkou a velikostí ega nemají moc společného. Morálka je nástroj manipulace a ego roste ve skutečnosti mnohem rafinovaněji skrze každé takové ponížení. Čisté, přihlouplé, nafoukané ego nemá zdaleka takovou houževnatost a hustotu, jako ego duchovního bojovníka…

…několikrát jsem v životě utekl z blízkosti člověka, u kterého hrozilo, že spálí můj malý vysněný svět, než jsem ho sám s nadšením hodil do ohně. Nech si dost času, než si zatoužíš hrát s plameny květů, které spálí všechno nepodstatné…

…ať se teď rozhodneš jakkoliv, zůstaň přítomná u všeho, co bude následovat. Neutíkej k další vytoužené budoucnosti, aby dny utrpení, které sis tak umně připravila, nebyly ztraceným časem. Pokud tak, jak teď žiješ, už nikdy žít nechceš, dobře si to zapamatuj, dobře si všímej detailů, abys to měla za sebou a nepotřebovala se k tomu vracet. To jsem myslel tím, že zdravější by bylo věc dokončit…

…pořád jsme ve válce. Psychologické, ekonomické, jen se změnily druhy zbraní. Dokonce i mezi některými duchovními učiteli a terapeuty je boj o moc…

…vždycky, když se zdá situace bezvýchodná, dozrála k nějaké zásadní změně, která ale proběhne jen za předpokladu, že dokážeš pustit minulost, ošklivou i hezkou. Jinak se může stát, že se nové věci infikují starými tendencemi. Potom bys za čas mohla zjistit, že se zase nacházíš na podobném místě. A to je unavující, bere to sílu i motivaci…

…hledáš klid jako harmonii ve vztazích. To není možné udržet, musíš najít jiný klid, který se nevztahuje. Takový ale nenajdeš rozumem ani srdcem, proto se ti zdá, že se pohybuješ v kruhu…

…automatismem může být cokoliv, dokonce i neustálé soustředění na uvědomování, dokonce i snaha o to, nebýt automatický. Cílem není uvědomování, je to jen prostředek k rozpoznání nástrah, které tě chytají do pasti. V okamžiku rozpoznání nástrahy se můžeš rozhodnout zůstat svobodný, časem se tvoje důvěra a citlivost prohloubí a svoboda doslova přejde do krve. Potom se tím už nemusíš zabývat…

…i když je důležitá formální a citová stránka vztahu, není nejdůležitější. Často se lidé milují a přesto rozchází i když sami neví přesně proč. Žádné rady jak vychovávat dítě nebo jak se chovat k partnerovi nepřináší skutečný úspěch. Hezké chování, volnost, láska a porozumění zabezpečí zdravé psychologické podmínky, uspokojí rozum i srdce, ale neuspokojí tělo. Tělo utíká za svou touhou. Tělo chce cítit vibrace spojení. Při sexu, na semináři, v hospodě, na fotbale nebo při meditaci…

…nemůžeš změnit osobnost, to se nikdy nepodaří. Ale můžeš zmírnit napětí, když jí odebereš některé pravomoci při rozhodování. Pamatuj na to, až se zase dostaneš do konfliktu sama se sebou, nebo s lidmi. Pomůže ti to jednat míň automaticky. Ale nezabývej se tím víc, než je opravdu nutné, jinak z toho bude nová neživá rutina…

…jestli jsi ochotný nechat si nabourat své představy o životě, potom jsi udělal velký krok k čisté skutečnosti, která je domáčtější, známější a méně mystická, než si ji mnozí představují. Zbývá už jen nějaký čas vydržet počáteční zmatek po rozpadu umělých struktur, po kterém následuje hluboký pocit klidu, zakotvení a „správnosti“…

…buď trpělivá. To, co se ti děje teď, je už mnohem praktičtější. A když navíc můžeš víc vidět co děláš, pak jsi už taky mnohem svobodnější. I když to ještě tak neoceníš…

…máš pravdu ve všem, co píšeš, sám si velice profesionálně odpovídáš na otázky, které pár řádků předtím vyslovuješ a dokonce si místy i zachováváš nadhled. A přesto ti to není moc platné. K čemu je ti pravda, hluboká analýza, srovnávání tvého života s mým. A k čemu ti jsou a budou všechny další informace, ode mne, nebo z dalších knih. To jsi už vyzkoušel, tím ses naplnil, ale vlastně ses ještě nepohnul z místa. Teď musíš nechat vstoupit život do celého těla. To sice nemá moc hluboký filozofický smysl, ale budeš se cítit tak, že smysl už nebude důležitý. Tvoje „citlivost“, ve kterou věříš, je jen past, která ti přináší oddělenost od obyčejných, ale velice živých věcí…

…na tvé otázky rád odpovím, pokud se ti ještě budou zdát důležité. Ale odpovím ti jen osobně, celým tělem, jinak je nebezpečí, že se mineme. Máš talent vidět zřejmé a právě proto budu nekompromisní a půjdu přímo. Myslím, že jsi ve stádiu, kdy už to dokážeš ustát…

…osobnost nikdy není silnější než ty, je to jen poblázněný software, takový trpaslík, co strhává pozornost, ale žádnou sílu nemá. Ale tvoje velké srdce nechce trpaslíka zranit, být na něj přísné, protože tak nějak už patří do rodiny…

…aby se všechno mohlo jevit jako vzdálený cirkus, musíš se toho napřed aktivně zúčastnit. Tím získáš cenné zkušenosti pro umění žít ve více rovinách současně. A až už nebudeš opravdu, ale opravdu moct, potom se zkrátka účastnit nebudeš…

…změna probíhá neustále a tvoje nespokojenost to potvrzuje. Už jsi jiná, už ti nestačí to, co dřív, máš jiné priority, jiné touhy. Podlehni jim, nech se vést, běž dál a nestarej se jak to dopadne. Ten klidný, spokojený prostor v tobě, se „vykolíkuje“ splněním těch přání…

…nepodléhej falešným vírám v paralelní světy a falešným vírám v romantický konec cesty. Nenech se uchlácholit falešnými nadějemi v zázračné duchovní proměny. Dívej se jasně na to, co opravdu chceš a nenech se svázat strachem rozumných. Potom uděláš krok mimo struktury, které tě drží ve vězení…

…když si ustanovíš právo rychle střídat svou nejhlubší pravdu a získávat tím nové zkušenosti, když to dokonce ustanovíš jako svou přednost, pak si zkrátka svou jedinečnost a výjimečnost zamiluješ, protože stejně nemáš jinou možnost. Potom nemusíš nic přijímat nebo odmítat, na něco si zvykat, protože žiješ svůj život, svým způsobem…

…ty nejsi člověk, kterému vyhovují úzkoprsé, uměle vytvořené struktury. Jenom se v nich pro pocit bezpečí snažíš nějak orientovat. Ale s tvou inteligencí a vědomím se budou všechny takové pokusy jevit komicky a neohrabaně. A tak samozřejmě můžeš působit na „solidní“ lidi trochu zmateně…

…ano, člověk může být šťastný tady a teď a nic víc k tomu nepotřebuje. Ale nezapomeň, že tady a teď může někdy být někdy pro tebe hodně dynamické a nestabilní, jinak už to nebude tady a teď, ale mělo by být…

…to ti neumím popsat, to vždycky dojde k nedorozumění. A až tady zase budeš s námi, nebude potřeba o tom mluvit. A tak pořád dokola, až už to nebude důležité, protože se všechno stane, bez našich doprovodných komentářů, a bude to úplně jiné, než si dokážeme představit…

…dobře znám to místo. Všechno to vidíš, máš pocit, že všemu rozumíš, ale není ti to nic platné, života se to nedotýká. Možná ti pomůže, když napovím, že nejde o žádné procesy, nic posloupného, nepohybuje se to ke konečnému cíli. Takže se ani nedá mluvit o možnosti uspíšení nebo zpomalení. Jde jenom o rozpad strukturálního myšlení. Proto říkám, věř v život a o ostatní se nestarej, potom to přežiješ v duševním zdraví…

…v zajetí jsou lidé už ve dvaceti letech, kdy jsou prakticky všechny návyky zakotveny. Jediný rozdíl je v tom, že mají ještě přebytek energie a tak si mohou dovolit bez hlubšího výběru zaplýtvat neúspěšnými pokusy o vnitřní proměnu…

…s knihou v ruce se pravděpodobně nic zvláštního nestane. Praxe je vždycky mnohem pestřejší než teorie a má mnohem větší nároky na srdce a tělo. Nemůžu zaručit, že nebudete i zmatená. Pracuju s přítomností takovou, jaká je, bez výběru. Ale z mého pohledu je lepší být zmatená, šťastná a uvolněná, než dobře zorientovaná v teoriích, ale stále nespokojená s realitou…

…jestli se už tak mladá setkáváš s tímhle prostorem v sobě a můžeš vidět hlouběji, bude nutné, abys dokázala být natolik sama sebou a nenechala se obtěžovat. Pokud vím, tohle „nic“ je to nejhezčí, co znáš. Teda alespoň když jsme spolu. Chápu, že je pro tebe těžké být pod tlakem lidí, kteří nemají porozumění. Ale pokud opravdu vidíš hlouběji, potom vděčnost a soucit, který z toho vzniká, snadno vyváží tyhle společenské nedostatky…

…taky si tu jízdu užívám, vždyť mě znáš. Využívám každé příležitosti dobře se bavit. Ale když se zrovna nic neděje, nepanikařím…

…hra myšlenek a emocí je takové boží dopuštění. Je to zábava, když se v tom neztratíš. Přemýšlej jasně a důsledně, vystavuj se emocím a neboj se měnit názory, postoje. Experimentuj, žij. Máš volné hrací pole a skutečně můžeš ovládat hru a měnit pravidla. Potom paměť vybledne. Paměť nemůžeš vymazat, i kdyby ti to našeptávalo tisíce duchovních nauk. Ale můžeš žít životem, ve kterém bude minulost nudná a nezajímavá…

…nezáleží na tom kolik a jestli jsi vůbec absolvoval nějaký seminář. Tvůj přístup je profesionálnější, než u některých dlouholetých duchovních turistů. Zachovej svou prostou přirozenost a na žádný seminář nepotřebuješ chodit. Ledaže by ses chtěl potěšit z přítomnosti podobných „cvoků“…

…skutečnost, že už nic nepomáhá a neuspokojuje, je příznakem toho, že jsi blízko zásadního přerodu, který ti otevře smysly i vědomí pro odlišný způsob vnímání. Potom to, co teď cítíš jako peklo, bude přirozená část světa i tebe. Buď trpělivá a poctivá ve svém hledání a zbytek už nech, aby se stal. Chtění vždycky tolik bolí a často celou „věc“ jenom zdržuje…

… ještě mnohokrát nebudeš vědět tímhle „chorobným“ způsobem, než se naučíš nevědět zdravě. Aby došlo ke posunu, musíme mít hodně trpělivosti. Sami se sebou, než se vypořádáme se starými návyky. A také s lidmi okolo, než se s naší změnou smíří. Oni nakonec budou tím detektorem přirozenosti a certifikátem pravosti…

…i mně hodně imponuje moderní buddhistická psychologie, která tu „západní“ v mnoha směrech překračuje. Ale poslední věc, kterou musíme udělat při práci na sobě, aby přítomnost byla nezakalená a plně vědomá, je opustit také snahu o přesahování ega, dosažení osvícení nebo návratu ke zdroji. To jsou poslední kšandy, které nás drží, abychom neskočili do neznáma a nechali se životem „sežrat“. Takže s tím, co říkáš, naprosto souhlasím a zároveň mám tendenci se tomu trochu posmívat. Snad mě pochopíš a odpustíš mi tu troufalost a možná se ti to i začne líbit…

…říkáš „někdy mi připadá, že to celé je jako nějaký film, na který se dívám“. Je to zároveň příjemné, protože se už tolik té „komedie“ neúčastníš a zároveň obtěžující, protože se ještě nedokážeš rozhodnout všeho nechat a odpočívat. Tak dlouho, jak budeš potřebovat. Ale možná, stejně jako mně, tě okolnosti donutí to udělat a budeš jednoduše pár let v klidu…

…utrpení není nutné, je jen průvodním jevem uzavřené mysli. Průvodním jevem přemýšlení v přesmyčce. Říká se, že rosteme utrpením, ale to je pouhá filozofie bolesti, jenom další přesmyčka mysli. Někdy je zkrátka vězení z myšlenkových konstrukcí tak nesnesitelné, že ho musíme opustit. Trochu si odpočineme a je nám skvěle a potom vytvoříme jinou konstrukci. Třeba o tom, že rosteme utrpením. Většina duchovně hledajících je uvězněna v téhle konstrukci…

…ten chlapík Hermann Hesse je mistr ve vyskakování z osobnosti. Ale ty jsi v pozici, kdy můžeš udělat ještě krok navíc, můžeš vyskočit i ze hry na vyskakování, honbou za chápáním „jiných“ dimenzí. Když tu knihu čteš jako žák, máš „aha záblesky“ a ty jsou zase jen krmení pro osobnost. Proto se lidé často drží pozice žáků, nejlépe nejlepších žáků, kteří všemu rozumí, ale nemají zodpovědnost. Když ji čteš jako mistr, určitým způsoben, pro osobnost, ztratí význam. Čteš a raduješ se, nepřemýšlíš, nekaboníš čelo. Pak přečteš poslední stránku a všechno klapne, vibruje a není to tím, že jsi něco pochopila, ale tím, že ti to je a vždycky bylo jasné, v každé buňce tvého těla. Potom „aha chvilky“ vystřídá průběžné blaho ze spojení. Jestli tě někde v hloubi duše pobuřuje, když si dělám legraci z takových knih, znamená to, že jsi zase chycená v duchovní dimenzi jako v seriózní oblasti…

…dobrá literatura tě osvěží, probudí. To je měřítko, ne světové uznání. Nejez špatná jídla, nečti knihy, které tě nebaví, choď pravidelně na záchod a všechno bude tak jednoduché…

…zdá se, že stejně jako jinde, je i v duchovním světě mnoho celebrit a byrokratů, kteří celou věc zbytečně komplikují, ale málo duchovních dělníků, kteří zručně a trpělivě pracují s materiálem života….

…každá doba a každé prostředí má své mistry, kteří pracují s realitou právě takovou, jaká je. Jsi jedním z nich, osamělý bojovník s bublinami mysli. Největší mistrovství je nenechat se chytit do žádné mentální pasti, ani té nejosvícenější nebo nejbožštější. Přemýšlet o svobodě, osvícení, bohu, je mnohem méně svobodné, osvícené nebo božské, než si s plným vědomím hladit bolavé koleno a praktikovat nejpřirozenější polohu pro život. V těle, v křesle, ve vztazích…

…pochybovat také může znamenat nelpět, toužit po ještě hlubším a krásnějším, neustrnout. Miluju lidi jako jsi ty, nikdy s nimi není nuda…

…ano, lidé si vytvořili komplikovaný zabezpečovací systém, který teď sám sebe požírá. Vystoupit z něho a nevyloučit se, je v dnešní době vrcholné umění života, moderní duchovní cesta. A k tomu se potřebujeme vzájemně inspirovat a podporovat…

…to opravdu velké, co se děje, není vyplutí nové Qeen Mary na oceán, ani extatické pocity Tonnyho Blaira, že jsou Britové zvláštní. To opravdu velké se odehrává beze slov v lidech na celé zemi, když na pár okamžiků žasnou, jak je možné, že v tak křehké a nepatrné bytosti, jako je člověk, se může projevit tak rozsáhlé vědomí…

…to, co říkáš, je nabité sílou k zásadnímu zlomu. Máš dost vytrvalosti, abys odolala tlaku společnosti, dokázala vidět zřejmé a jít za tím. Vidíš nejhlubší možnou pravdu, které je možné dosáhnou myslí a zachovat si přitom duševní zdraví. Nikde není chyba. Dosáhla jsi dna v oblasti myšlení a proto se ti vynořují v celé své síle paradoxy života. Teď musí nastat změna, která ti umožní žít ponořenou do všech sfér najednou. To je možné a zároveň nutné, aby sis odpočinula od konfliktu. Nepochybuju, že tě čeká hodně zajímavého a radostného života…

…nezabýváš se dětinskou esoterikou, ale jsi na skutečné duchovní cestě. K tomu mám velkou úctu. Samozřejmě tě málokdo dokáže ocenit, ale to už je úděl takových lidí. Co na tom ale záleží. Být „dál“ nebo „výš“, v materiálním nebo duchovním světě, je jenom trik, jak se povyšovat a necítit přitom tolik bolest z oddělenosti. Vždycky jsme na začátku, v každém okamžiku. Když si tohle uvědomíš, potom jsi zároveň také na konci, už není kam jít. A praktické věci života si zařídíš tak, aby to pro tebe bylo co nejpohodlnější, potom už je to víc technická záležitost. Teď tomu možná nemůžeš uvěřit, ale je to všechno mnohem jednodušší, než se zdá…

…když se na to dokážeš podívat z jiného úhlu, potom jsi určitým způsobem z té šlamastyky osvobozená. Potom to, co se ti teď zdá jako těžké, můžeš zároveň už vnímat jen jako doprovodný jev. Potom moje slova nejsou jen útěchou, ale také zprávou o prostoru, ve kterém už taky žiješ…

…ano, moudrý člověk nepotřebuje, aby ho lidé uctívali. Systém učitele a žáka je už v té tradiční podobě přežitý, ale pořád je velké množství lidí, kteří ho vyžadují a tak přetrvává. Ty ho nepotřebuješ, protože umíš krotit svou pýchu, která oslepuje, ale pro hodně lidí je snadnější, aby to někdo dělal za ně. Takže je to spíš věc poptávky než nabídky. A církev? To je z velké části oblast výmyslů a představ, svět sám pro sebe. Těch pár lidí v ní, kteří vidí do podstaty a kteří potom také vidí absurditu počínání svých kolegů v branži, musí být opravdu obdarováni soucitem a trpělivostí. Ale to všechno jsou podružné věci, život na tomhle nevisí…

…vypadá to, že tě dráždí podrážděnost církve. To je neřešitelný problém, psychologická smyčka. Sám jsem byl kdysi církví prohlášen za ďáblova vyslance. Tenkrát jsem cítil rozhořčení a bezmocnost, dneska je to humorný příběh. Čím víc se budeš zabývat nespravedlnostmi a nesmyslnostmi tohoto světa, tím míň času ti zůstane na šťastný a klidný život. I s nejlepším úmyslem můžeš vyvolat válku. Bojovníci za lepší svět někdy napáchají hodně bolesti, církev je toho dobrým příkladem. Sama říkáš „když nemám žádnou moc, alespoň…“. Mít moc vykonávat spravedlnost není bezpečnější, než jakákoliv jiná moc. Tvá slova zní hodně morálně, ale zároveň dost upjatě a ublíženě, stále se to pohybuje v mentální rovině. Na začátku je potřeba přestat se tím tolik zabývat, aby v tobě vzniknul nový, klidný prostor. A jako klidná a šťastná najdeš mnohem mírumilovnější prostředky…

…být ekologický je mnohem jednodušší a luxusnější, než se nám předkládá. Stačí se trochu zklidnit. A čím jsi klidnější, tím jsi ekologičtější, to přichází automaticky, zkrátka neplýtváš energií. Potom máš i větší šanci na úspěch, máš větší šanci, že tě budou lidé následovat. A potom tě také bude více zajímat vlastní růst, než změna ostatních a i to je hodně zdravé…

…nemyslím si, že by vědomých lidí přibývalo rychleji. Ale s rostoucí konzumností roste počet lidí znuděných a depresivních a to je dobrý základ k tomu, aby si uvědomovat začali. Proto nevidím rostoucí konzumnost jen jako negativní jev. Možná rychleji přibývá lidí, kteří si díky dostupnějšímu vzdělání a bohatství začínají uvědomovat potřebu vnitřní transformace. Ale to ještě neznamená, že všichni uvedou svoje uvědomění do praxe. Takových lidí je stejně málo jako kdykoliv před tím a mám dojem, že to se ani nezmění. Nestačí o transformaci číst a přemýšlet. Skutečná transformace je záležitost hrstky odvážných, na to nemá doba ve které žijeme žádný vliv. Nedávno jsem viděl obrázek, na kterém Mahatma Gandhi ve světle kamer a fotoaparátů říkal novinářům: „Vidíte, všichni chtějí moji fotku na obálku časopisu, všichni kývají tomu, co říkám, ale nikdo to nedělá“…

…nepraktikuju žádné duchovní techniky, praktikuju používání těla, smyslů, citů a inteligence k vnímání existence…

…je to jednoduché. Nemůžu ti přesně říct, jak jsem se při našem setkání cítil, protože se tím moc nezabývám. Co cítím je ovlivněno tolika okolnostmi. Únavou, zdravotním stavem, světlem, zvukem, teplotou, náladou lidí okolo. Kdybych tomu věnoval zvláštní pozornost, nedělal bych nic jiného, než analyzoval pocity. Pocity jsou tak proměnlivé a tak vzdálené od reality. Často při takových setkáních necítím vůbec nic, stanu se součástí vzájemné výměny. Pokusím se nenechat vtáhnout do myšlenkových a emočních her a tím někdy nastane situace, že se není čeho chytit a někteří se uvolní a také splynou s ostatními. V té chvíli to není nikterak pozitivní nebo negativní zážitek, cítíme se úplně normálně, protože nebýt oddělený normální je. A potom, když o tom začneme přemýšlet, popisujeme ten zážitek jako extatický, osvícený, ale to už je zase analýza. Tohle spojení je jednoduše součástí života na zemi a není závislé na pocitech nebo názorech…

…jak jsme vzájemně propojeni i v těch nejabsurdnějších situacích ilustruje zkušenost, kterou jsem měl minulý týden. Z vedlejšího pokoje jsem v nějakém akčním filmu zaslechl větu: „Uááá, zničím tenhle svět! Uááá, slyšíte mě?“…

…některé metody, jako tai-chi, sufijské tance, meditace a spousta jiných, mohou lidem ukázat, jaká úleva je být otevřený a uvolněný, protože dlouhodobé napětí si po čase přestaneme uvědomovat a považujeme ho za normální. Ale metody jsou nevýhodné v tom, že mají tendenci připoutávat nás k vytouženým zážitkům, na kterých se potom snadno zasekneme. A tak raději mlčím nebo tančím bez návodu a nechávám se překvapit, s důvěrou, že mě život o nic neošidí…

…poslední věta „docela mě zajímá, jak tahle hra dopadne“, je tvou branou ke svobodě. Vystoupení z děje, opuštění role postižené a začátek vědomé režie. On s tím nemá nic společného, sama si režíruješ „operaci srdce“, abys mohla být svobodná. Totálně svobodná. Staré srdce je jen obrazem minulosti, stejně jako stará mysl. Podstupuješ dobrovolně tuhle operaci, víš, aniž bys přemýšlela. Svoboda po které toužíš, je dokonalá až bez hedvábných pout starého srdce. A v té ráně vyroste nové srdce, větší, otevřenější. Potom uvidíš, že celá ta dramatizace byla jen rituálem k rozloučení se s minulostí, znám to z vlastní zkušenosti…

…je to moc příjemné slyšet, že začínáš vidět, co je přirozené. S tvým posunem se může stát, že někteří ze starých známých odpadnou. To jsou ti, kteří byli připoutáni minulostí, ale v přítomnosti se mohou ukázat jako přežití. Ale to patří k té dramatizaci…

…ano, říkal jsem, že bych ti nedovolil vytvořit ke mně nějakou vazbu. Jak se to dělá? Dívej se na lidi pokaždé, jako bys je potkala poprvé. Pouto tvoří minulost. Jsem s tebou pokaždé jako bychom se potkali poprvé. Nechci, abych se při dalším setkání choval podle toho, co jsi řekla nebo udělala minule. Nedovolím to tobě v mé paměti. Udělej to samé s ním a uvidíš, co se bude dít za věci…

…slova mají hodnotu, když jsou zrozena v jednoduchosti. Jinak jsou bublinami z kvašení mysli. Zatajíš dech, přemýšlíš, dodáš kvasinky (téma) a potom mluvíš, kvasíš. Když nedodáš kvasinky a dýcháš, zůstane ticho nebo řekneš něco nevymyšleného. Nemůžeme sami slovům přidělit hodnotu. Můžeme dýchat, dívat se, vnímat a být nástrojem skutečnosti. Pak se někdy stane, že se nástroj rozezvučí…

…bez nadšení a ochoty konat, jít za svou nejhlubší pravdou, se i ty nejlepší myšlenky a vhledy vypaří bez užitku. Nemůžu nikoho nutit ke štěstí a svobodě, když jeho prvotní zájem je bezpečí a jistota. To by mohlo špatně dopadnout. Její osobnost znamená clonu, překážku, kterou nekonečné diskuse ještě zesilují. To, co se v ní rodí skrze zoufalství, to je to, co mě zajímá…

…ano, když je mysl je unavená, potom to jde snadno. Ale je to vždycky trochu tupé, taková „prasečí meditace“. Jako když se hodně najíš, potom je mysl také oslabená a vypadá to jako spokojený stav…

…filozofie je mentální hra. Není nic, čemu bys měla rozumět, abys byla šťastná. Jsi prostě citlivá na komunikaci ze srdce do srdce, a tak tě jiný kontakt nedokáže naplnit. Nemůžeš si rozumět s filozofy, kteří o lásce a dobru často mluví, ale otevřít srdce se neodváží. Vypadá to, že konec tvého vztahu s filozofem tě osvobodil ze zakletí. Teď máš možnost jít tam, kam tě vede tvoje nejhlubší esence. To je všechno, co potřebuješ…

…bereš všechno moc vážně, neškodilo by ti trochu lehkosti a legrace v životě. Nevím přesně jak ti je, ale vidím, že jsi zamotaná ve zbytečně těžkých úvahách a potom nemůžeš vidět, jak krásný a extatický je také život. Uvnitř je možná ukryto prosté přání milovat, hrát si, tančit, objevovat, někdy stačí jen trochu posunout ohnisko pozornosti…

…opravdový smutek a bolest jsou hluboké pocity, ale jsou krátkodobé jako radost. Smutek i radost přichází a zase odchází, někdy i úplně bez příčiny. Když máš ve zvyku v mysli „přežvykovat“ problém smutku, smyslu, nebo čehokoliv jiného, uvězníš se tím v šedi myšlenek, kterou potom můžeš považovat za věčný smutek…

…je to ještě mnohem jednodušší. Říkal jsem jen věci, které jsou syrové a přirozené, blízké každému člověku. Ne téhle úrovni jsme si všichni hodně podobní, vyhovuje nám život v lásce, pohodlí a svobodě. Proto se ti zdá, jako bys mluvila sama k sobě. Máš talent a odhodlání odstraňovat všechny falešné našeptávače. A to, co zůstává, jsi právě ty sama, prostá a jasná, ochotná se potkat. Takové setkání je vlastně cílem. V té chvíli to máš, jsi doma, a není nic, co víc by se mělo dělat. Můžu jen čekat na lidi jako jsi ty, kteří jsou ochotní do setkání spadnout. A užívám si to pak stejně jako oni. Ale když chceš jít ještě dál, pak to zase ztratíš a nemůžeš tomu zabránit…

…za tu krátkou dobu, co se známe, jsi dokázala neuvěřitelné věci. Změnila jsi bytí z filozoficko-pocitového na vnímavě-tělesné, jsi jasnější, klidnější, propojenější se světem. Změnila jsi stravu, postavu, objevila priority. Ale hlavně se dotýkáš kouzla všech kouzel – spolehlivé lásky. Jenom se to všechno ještě zdráháš ocenit…

…moc si vážím tvé odezvy, právě proto, že to nejsou fráze ani momentální jásavá reakce na zážitek, jak to často bývá. Jsem dojatý tím, jak opravdově a do hloubky se staráš o svou duši a to mi dělá mnohem větší radost, než jakákoli chvála…

…napsala jsi krásnou věc „je těžký brát život pravdivě, ale zároveň je v tom dobrodružství“. Nemám co dodat…

…hlučná radost spotřebuje velké množství energie. Stejně jako „hlučné“ ticho. Sedět v meditační pozici ještě neznamená být tichý a nahlas mluvit nemusí znamenat být hlučný. Možná to znáš, sedíš v čekárně na úřadě, nikdo nic neříká, ale ty ten „hluk“ vnímáš v podobě napětí. Vypadá to, že dosazuješ silné emoce radosti za důkaz bezhraničnosti. Potom není divu, že se začínáš bát, když takové emoce opadávají. Musí skončit, byla to díra pro unikání energie. Nepotřebuješ žádný důkaz, hranice nikdy neexistovaly. Dokonce ani tvoje tělo není oddělený celek. Tvoří je miliardy živých buněk a ještě desetkrát více různých bakterií. Tichá radost, která nevyčerpává, je stav, kdy jen sedíš, koukáš na ten frmol kolem i uvnitř, tiše se usmíváš a jsi šťastně bezmocná z vědomí, že už tady jednou jsi jako součást toho všeho a nemůžeš s tím nic dělat…

…systémy nebo metody pomáhají ukazovat omezenost mysli, víra a tradice zase mohou simulovat hezkou verzi neznáma. Ale i tyhle hry jednou musíme opustit…

…nemocní nehledají smysl života, zato mají silnou touhu po životě samotném. A je zajímavé, že zdraví lidé se často nudí a život je nebaví, nebo jsou hyperaktivní a život si neuvědomují. A ještě zajímavější je, že jsou často více nemocní ti, kteří žijí programově zdravě, než ti, kteří žijí uvolněně. Proto jsem přestal pomáhat lidem pracovat na svém zdraví a raději s nimi strávím okamžiky prostého štěstí, které mají často i zázračný léčebný účinek…

…je skvělé, že můžeš a chceš na pár okamžiků vstoupit do dimenze „jak to dnes legračně zní“…

…vlastně už je jedno co se ti děje, včetně pocitu důležitosti, tvoje uvědomování si je tak silné, že už nemůžeš být automatem a to je úchvatné…

…ano, ten kontakt i splynutí jsou reálné, reálnější než cokoliv jiného. Jsem šťastný, že to můžeš vidět…

…jak cítit, nabírat a předávat energii čistým způsobem? To je jednoduché. Když je něco čisté, pak je to jen ta věc sama o sobě. A energii neznečišťuje jen prázdný, tichý prostor. A v něm se tok energie projevuje jako láska, porozumění a sebevědomí. Tak jestli nechceš dělat kompromisy, vypadá to, že se stejně tichu nevyhneš…

…potkávám stále více lidí, kteří by chtěli pomáhat ostatním. Řešit jejich potíže a nejlépe se tím také živit. To je hodně ambiciózní. Tenhle trh je už hodně nabitý. Takže pokud chceš poradit jak na to, nabídni lidem stejně dobré věci, za jaké jsi sama ochotná zaplatit. A když ti to nevyjde, můžeme si spolu sednout a slastně mlčet, užívat si skutečné blízkosti a hlubokého porozumění…

…harmonický rytmus je důležitější než filozofický smysl. Touha po smyslu je hodně úporná touha, která umí člověka potrápit. Chceme stále víc, peněz nebo smyslu, na tom nezáleží, je to automatický proces. Nasyť se toho a zastav automatiku. Přemýšlej o tom jen na okraj propasti a potom se vrať ke svému tělu, každodennímu rytmu, který ti vyhovuje a usmívej se, že máš to drama za sebou…

…myšlenky a pocity jsou automatické procesy podmíněné talentem, schopnostmi, vzděláním, výchovou. Je to stroj. Ale ty, skutečná, stroj nejsi. Když se zastavíš, můžeš ten průběh sledovat jakoby zvenku a postupně si ho dokonce přestat všímat. Můžeš se naučit zůstat v klidu za všech okolností, od malých podráždění až po smrt. Myšlenky a pocity nikdy nemají důležitost samy o sobě, jsou jako procesy v játrech. Dívej se na ně jako na játra a hodně se vyjasní…

…není to tak složité a není to pořád do kopce. Jdi, kam tě srdce vede, občas si sedni, sleduj cestu a občas vyjeď ze starých kolejí. Uvidíš, že se nic tak strašného nestane. A časem zjistíš, že se vlastně nepohybuješ, sedíš v trenažéru, pro zábavu. Kdykoliv ho můžeš vypnout a jít domů. Svět je fascinující trenažér, člověk by málem uvěřil, že to je skutečné. Nemusíš nic vstřebávat, ani se v něčem vyznat, svět se o sebe sám postará, stejně mu nic jiného nezbývá, nebraň mu ani nepomáhej, jen vyčichej místo kde je ti nejlíp, tím ulevíš sobě i světu…

…vyzařuješ spolehlivou lásku, to je to podstatné a jediné skutečné. Dál není kam jít, tahle spolehlivá láska je matkou všech možností, raduje se z jejich života, ale nepotřebuje je k bytí. Jsme spolu víc, než oba dokážeme pochopit. Posílám vítr do tvého těla, který rozfouká poslední zbytky… soudržnosti…

…držím ti palce na tvé pestré cestě. A vůbec nepochybuju, že se blížíš k „poslednímu vzdechu“, než se překulíš… do ráje. Nechvátám na naše setkání, napiš si mě na konec seznamu a ještě si přede mnou nech pár volných míst, chci být opravdu ten poslední. A až budeš mít ostatní věci vyřízené, sedneme si a budeme se tiše smát…

…ano, tak to je. Když se dotkneš podstaty, pak nemáš pochybnosti, život už není tragický, bez ohledu na to, co se stalo v minulosti…

…vždycky jsme uprostřed vesmíru, cesty, není žádný začátek a konec, všude je střed, centrum. A pokaždé, je vždycky. Jsem šťastný, že to můžeš „vidět“…

…to vypadá hodně zdravě, jestli to tak můžu napsat. Nikdy jsem nepochyboval o tvé hloubce a opravdovosti a moje srdce vůči tobě nikdy nezakolísalo. A teď, ještě navíc, ustoupily z cesty monstra mysli…

…všechno, co se stane, je tady pro tebe, abys byl vědomější, rozsáhlejší. A čím jsi vědomější, tím více můžeš unést, tím víc se můžeš rozšířit. Časem se naučíš, alespoň částečně, vybírat si, kdy přijmout výzvu a růst a kdy chceš prostě jen odpočívat a nenecháš rušit. Ale nechci předbíhat, jenom ti dát důvěru v život…

…nedělej si starosti ze své nejistoty. Asi, snad, ale, jsou symboly pro nespoutanost, svobodu, pohyb, možnosti. Mám radost z tvého bádání, přelévání energií, jsi zase úžasně otevřená. Právě to, co se v tobě pere, tě dělá krásnou, neautomatickou. Svůj rozkvět nemůžeš uspíšit, ale už teď jsi tak barevná, voňavá. Ta bolest tě jen drží vzhůru, jinak je úplně bezvýznamná…

…tak, teď jsme spolu, v tom proudu bez konce, bez začátku, bez pochyb…

…tak, teď jsi člověkem, se vším, co k němu patří. Teď jsi unášený proudem života, v slastné bezmoci do něho zasáhnout a zároveň svobodný a zodpovědný ve svém rozhodování…

…někdy je hezké být sám, pár hodin, někdy i pár dní, však to znáš. Ale také potřebujeme lásku, doteky, porozumění, stejně jako jídlo, vzduch a teplo. Tvoje vnitřní bohatství, kterým oplýváš, ti nezmizí, když se budeš dobře bavit, mít vztahy, povedené i trapné. Zamilovávej se, chtěj! Nech se zranit a zraňuj. Stále hledej, co ti dělá dobře, co opravdu chceš a tomu věř a užívej si to. Riskuj, dělej chyby, prožívej bolest, buď zmatená, uč se být člověkem bez hranic, předsudků a omezení. A… neber to všechno moc vážně…

…a proto si taky myslím, že žádná taková pravá nebo pravý neexistují. Možná se objeví někdo s kým vzplane touha po zachování života, se kterým pak žijeme v tvořivém napětí. Ale je hodně pravděpodobné, že s ním nebudeme mít všechny druhy spojení. A možná, a to se mi zdá ještě pravděpodobnější, že je to tak přirozené, žít najednou s více lidmi, ve více rovinách, s každým jen to, co jde a nechtít víc za každou cenu. To se zdá jako jediná, reálná možnost…

…rozumím moc dobře, když říkáš „určité částečky jisté skládanky“. Ale když se to pokusím popsat, přijde nebezpečí, že mysl z toho udělá schéma, které se míjí s bublajícím, volně plynoucím životem. Je to jako filozofie a buňky v těle, které se o ni nestarají. Jediné, co můžeme v životě opravdu dělat, je být si co nejvíc vědomi všeho, co se děje, venku i uvnitř. A zároveň zůstat tak nezaujatí, jak to jen jde, abychom nestavěli tomu toku hráze. A z toho přichází jiné porozumění, nesdělitelné v detailech, které zahrnuje všechny roviny. Proto určité částečky jisté skládanky. Mysl může vždycky vidět jenom částečky. A až se zase potkáme, tahle rovina slov, ve které se teď pohybujeme, bude zase jen zanedbatelnou částečkou přímého proudění…

…nikdy se nemusíš soudit. Je přirozené, že můžeš vidět jasněji až věci uděláš, řekneš, vyjádříš. Nespojuji tě s tím. Vážím si toho, ale okamžitě to pouštím, protože to je jen pěna na tom opravdovém, kým skutečně jsi…

…jsem rád, že jsem se mohl potkat s tvou kouzelnou duší a trochu v ní rozfoukat jiskru odvahy. Ale nic tak důležitého to neznamená. Chci, abys věděla, že nemám žádné nároky, že jen pár okamžiků světla ve tvých očích je dostatečnou odměnou…

…těší mě tvůj zájem i otevřenost pro to živoucí, nespoutané, nepochopitelné a zároveň tak lidské a důvěrně známé…

…ti lidé jsou všude, ale jsou zamaskovaní, aby je společnost neukřižovala. Možná i ty se musíš maskovat. Chtěl jsem najít místo, které je bezpečné, kam by se takoví lidé mohli uchýlit. Ale protože jsem ho nenašel, musím ho vytvořit…

…ale bohužel, tohle si nemohou spolky, sekty nebo církve dovolit. To by rozložilo jejich systém a rozpadla by se hierarchie. To si mohou dovolit jenom jednotlivci…

…je hezké, že máš ráda tajemno, sám tomu říkám neznámo. A čím hlouběji do něho padám, tím méně o něm můžu mluvit, a tím více ho mám rád…

…ano, vlastně píšu všem to samé. Pracuju s myslí jen jako vábničkou, z toho intimního, tichého prostoru. A popravdě, osobnosti, ani ty nejoriginálnější, mě na dlouho nezaujmou. Nemůžu se soustředit jen na osobnost člověka, protože potom je to pole slabé, chudé a takový vztah je brzo nudný…

…za posledních deset let jsem objevil, že to, co se tváří jako deprese, je touha po rozplynutí, odpočinku podobnému smrti. Tak teď to respektuju a dovolím si občas „umřít“. Je to hodně léčivé pro duši. Prostě zůstanu, úplně bez úsilí, bez příběhu a přijde energie, síla a úplně jiná tvořivost. Už o tom nepřemýšlím, jen to respektuju a odevzdám se tomu…

…ta potvora v tobě, to je přirozená schopnost vycítit, co ti dělá dobře. Magnetický tah ke štěstí. A když si štěstí dlouho nedovolíš a vzdoruješ tomu tahu, což je samo o sobě absurdní, to, co vypadá jako potvora, se prosadí…

…znovu tě musím poprosit, abys na sebe nebyla tak přísná a neřídila se ideály. Sotva jich někdy někdo dosáhnul, přestože o nich vypráví. Vezmi si od života, co ti nabízí, z toho, co tě dělá šťastnou. Využij život ve svůj prospěch. Cesta ke štěstí vede skrz malé radosti, které jsou jako otužování, abys ustála božskou koupel, která se pro tebe připravuje. Tvoje tělo, citlivost, zvědavost a inteligence ti v každém okamžiku ukazují směr, jak být postupně šťastnější. Zapomeň na ideály, začni od začátku a život se stane nekonečným dobrodružstvím…

…cítil jsem to, včera, jak jsi hluboká, díky hledání pravého štěstí, nejen uspokojení. Tohle hledání je prokletí, ale i dar. Znám to tak důvěrně. Tohle hledání ti nedovolí odpočinout si, ani mít úspěch někde jinde. Když se s tím smíříš, polovina práce bude hotova…

…když máš chuť a odvahu myslet jednoduše, můžeš během okamžiku překročit metody, učení, filozofie i náboženství. Potom se nepotřebuješ modlit, meditovat, přijímat nebo léčit, rosteš přirozeně a hravě a cítíš se skvěle… zkrátka rozkvétáš…

Následující text: Útržky II