Jediný zvuk se nese nad srpnovými močály: suchý šelest křídel vážek. Velcí tvorové nestvůrných jmen aeschna a sympetrum létají nad nepohnutými hnědými vodami, zrcadlí v nich pestrá těla a kralují uzavřenému světu jizerských rašelin tak, jako kdysi druhohorní ptakoještěři vládli teplým oceánům. Ze zelených houpavých koberců rašeliníku stoupá víc než kdy jindy hořká, téměř tropická vůně. Suchopýry na březích tůní jsou tehdy nejkrásnější: bílými vlásky kývají z močálu a daleko jsou doby, kdy tam stály ve studených červnových deštích s nehezkým tmavým květenstvími.

Srpen přináší do Jizerských hor i hebkost stárnoucího léta, horské podletí. Za takových dnů jsem poprvé v životě spatřil Velkou jizerskou louku. Památný měsíc a památný den - od té doby miluji Jizerské hory. Po válce jsem dojížděl s rodiči z Prahy do Horního Polubného. Školní prázdniny tam bývaly krásné: celé dny jsem chytal po lukách do sklopek ptáky a hleděl k severu k neznámým horským lesům. Jednou časně ráno jsem se vydal na cestu. V kapse jen chléb, sýr a starou vojenskou speciálku listu Harrachov. Věděl jsem pouze, že musím dojít do jizerských močálů, lákalo mě jejich tajemné jméno. Netušil jsem, jak rašelinný močál vypadá, nevěděl jsem, jak je to daleko: moje mapa končila za Jizerkou. Stálo na ní tehdy ještěb o pár domů víc, než dnes. Z Jizerky jsem vyšel Lasičí cestou, přešel jsem Střední hřeben, cesta se stočila a klesala do údolí Jizery. Náhle skončila ve vlhkém, nepěstěném lese. Překonal jsem chlapecký strach a nazdařbůh se pustil do dalekých bezcestných lesů. Nemohu dnes už říci, kudy jsem bloudil, křižoval jsem asi důkladně, protože cesta se mi zdála nekonečná. Vlastně: nevěděl jsem ani přesně, kam jdu, doma mi jen řekli, že slavný močál, kterým protéká řeka Jizera, je v hraničním údolí na druhé straně Středního hřebene. Ještě dnes, po čtvrtině století, přicházím občas do míst, o kterých bych přísahal, že jsem na nich již kdysi stanul - tak pevně se mi vryly do paměti útržky obrazů mé první bludné pouti jizerskými lesy. Pro mne to byla skutečná dobrodružná výprava do neznámé tajgy a nemusel jsem se stydět před starými cestovateli v kanadských pralesích: podobně jako oni jsem nevěděl, kam dojdu a co na mne cestou čeká. Půda v lesích začínala měknout a houpat se, několikrát jsem zapadl do hluboké lesní rašeliny. Neznal jsem tehdy ještě místa, kudy lze projít. V rašelinných smrčinách se začala objevovat první kleč a brzy přede mnou stála nepropustná hradba kosodřeviny, vysoká tři metry. Zdálo se, že chrání jizerský močál jako šípkové růže pohádkový zámek. Vstoupil jsem tedy do nejhustší kleče a se starodávným kompasem neúchylně postupoval k severu. Dnes vím, že jsem čirou náhodou zvolil tu nejhorší a nejdelší cestu klečí: prodíral jsem se stovky metrů spletí větví a kořenů právě v místech, kde jsou kosodřevinná pole na okraji močálů nejmohutnější. Kleč byla vyšší, než já, ztratil jsem pojem o čase a zdálo se, že mě močál i kosodřevina beze svědků pohlcují. Tím krásnější byl konec toho plahočení: náhle, bez varování a vodních zvuků tekla dva kroky pod mýma nohama v hloubce bez hlesu rudohnědá řeka. Dodnes si pamatuji místo, kde jsem tehdy vyšel z nekonečných klečí, které tam sahají až na samý břeh Jizery. Před užaslýma očima se rozevřela nejkrásnější krajina světa: nevídaná, nebeská mísa nádhery. Pamatuji si jasně ten okamžik, je takových v životě jen málo. Uzavřen v modrých lesích ležel žloutnoucí močál. Nad rudočernými vodami slepých ramen a tůní se skláněly rašelinné břízy. Průzračná řeka se vinula v širokých obloucích a obnažovala rozlehlé písčité břehy. Svítily neporušenou bělostí a na jejich okrajích stály husté sivé jalovce. Na druhém břehu mizely tmavé stěny rašeliny v hlubokých vodách Jizery. Zelený rašeliník. Jednotlivé obrovské smrky. Trávy a nesmírné ticho. Osamělost. Indiánský kraj do nedohledna. Nikdy předtím a nikdy ani později od té doby na mě žádný kraj tak hluboce nezapůsobil. Celistvost, svrchovaný severský mír. Jako ve snách jsem šel rašeliništěm Velké jizerské louky stále vzhůru, nesmírně chlapecky pyšný a vděčný, že jsem ten kraj objevil sám. V písečných jesepech žili velcí bílí pavouci slíďáci a z rašelinných tůní vyletovaly divoké kachny. Jen tesané hraniční kameny občas připomínaly, že kdesi žijí lidé a že na druhém břehu Jizery leží již jiná země.  Krása rašeliniště a opuštěnost neznámého kraje mě přitahovaly magickou silou: šel jsem stále dál od domova nevěda kam, proti proudu řeky do nitra hor. Přecházel jsem z českého břehu na slezský a zase zpět a Jizera se  se vinula stále v nekonečných zákrutech. Pak louka končila a řeka tekla hustým lesem. Prošel jsem i jím a nad ním se se rozevřel horní živý močál Jizery. Zubožený a hladový jsem se v tmavnoucím odpoledni vlekl neznámými lesy, často po kolena ve vodě. Věřil jsem, že přece někam musím dojít, že z lesů vyjdu na cestu. Vím také, kam jsem nakonec tehdy došel: náhle se les rozestoupil a stál jsem na místě zvaném Předěl, pod horou Quarre, daleko od Horního Polubného a rodičů. Domů mě zbývalo sedmnáct kilometrů. Doplazil jsem se tam za tmy. Byl to tehdy jeden den za mnohé - blažený den jizerskohorského srpna. Večer po takovém naplněném dni: blažené usínání. Pod zavřenými víčky přecházely trhavými pohyby obrazy veliké krásy, zelené močály, nekonečné lesy a tiché indiánské vody.

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri