Nad našú chalupú, milé děti, je vysočajzná hora. Dubovec sa menuje. Prv tam moselo rúst samé dubí, od teho to méno, než včil tam rostú bory. Idete, nekoho potkáte, on sa vás optá "gdéjdete"? A vy, že do Dubovca, do bóří, odpovíte. Ty bory, děti, to néjsú lecijaké bory. Sú krásné, vysoko urostené, voňavé, širokých korun. Jak větr zafučí, hlavy k sobě klóníja a šuškajú si. O čem?

No přeca, že tam v Dubovci je studénka, v téj studénce voděnka a gdo téj vody popije, sta roků sa dožije. Zle je, dyž nemocném už ani dubovcová voda nechutná a nepřijme jí. Gdo pojedete negdy kolevá našého, stavte sa, jedno je, či u nás lebo u súsedú. Gdosi vás ke studénce zavede. Veť ona sa zdaleka hlásí. Je tam kole jakési přítmí, jakbyste sa na obrázek v pohádkovej knížce dívali. A do šera, zelena a modra svítija jak oheň žlté žarúžky, vy byste pověděli blatouchy. Proč myslíte, že tam ty žárúžky květú? No, aby hlásily do světa a všeckým gdo tadyma idú, že tam v prostředku mezi něma je studénka. Studénka - parádnica. Jeden věnec ztratí, druhý si upletla. Jak žarúžky odkvetú, uvije si ho z inšího kvítí. Šak sa to už kole ní modrá aničkami, pomněnkami. Anička volajú - nezapomeň, člověče, tady je dubovcová studénka, gdo její vody popije sta rokú sa dožije. A ludé, keré v horku žízeň trápí, klekajú a vody popijú. Než v tom Dubovci néjsú enom aničky a žarúžky. Poďte, děti, prójděme sa horú, uvidíte, co darú pro nás uchystala.

Hneď toť, na okrajku mezi křami, značí sa ščúplý jalovec. Oprubujte, pchá, ale to nic, enom nech pchá. Mosí, tajak člověk mosí mlúvit, pes ščekat. K podzimku na něm narostú jalovinky. Nájprv sú zelené, potem zmodřejú a už sa možú trhat. Jak? Dáte si pod jalovec plachetku, zatřesete s ním a jalovinky enom rupotajú. Fúknete do nich, jehličí odfúknete a ostane vám čisté kořéní. Má-i negdo potíže ze žálúdkem, nech si navaří jalovinek, přidá tři, štyry zrnečka pepřu. Potíže sú ty tam. A kuchařka, chťaci uvařit dobrú zaicovú máčku, sa bez jalovinek nemine.

Enom vy sa podívajte kolevá sebe. Veť na zemi sú celé duchny brusiní. Ano, u nás sa praví borúvkám brusiny. Gdyž kvetú, trhajte jejich květ. Je dobré mět ho doma sušený. Bude-i vás břuch bolet spomeňte si naň. Tento čaj je trochu trpký, ale šak sa praví, čím horší chutná lék, tým věcéj pomože. Brusinky sa také sušíja. A tak, sušené sa jíja, dyž má negdo běhávku. Dívajte sa a hledajte rúžové kvítečko, drobunké a skromňučké. Zeměžluč. Hrubě dobrá proti nechutenství, zrovna tajak polýnek. Aha, vy zas tom pravíte pelyněk, ten také vyrajbuje žalúdek, že v něm neostane nic pokazeného. Až vám bolesti v žalúdku polevíja, utrhněte psích fijalek. Čaj z nich čistí krév a po tom skaženém žalúdku je to potřeba. Od skazeného žalúdku aj hlava bolí. Tedy dávajú si na hlavu řepný list, ale obkladek z chladnéj dubovcovéj vody má větší moc, to ně věřte.

Než toto bohatství nám neroste enom v Dubovci. Hore výš je Jeleňovská, daléj Vyškov. Naprotivá je Skálí, Mladý háj, na Františku a Stráňa. Tam všady rostú léčivé zeliny, březe, smrky, jedle bory, žijú tam ptáci, lišky, pauci aj muchy - všecko co je k užitku, radosti aj trampotě člověka. Ano, aj k trampotě. Vidíte, tam za jedlů je keř a na něm sa cosi červeňá. Tychle červených kuliček si dobře všimněte a nigdy jich netrhajte! Je to lulek, rulík zlomocný! Je jedovatý, chraňte sa ho dotknút! Ale v lékařství je ho potřeba, enom sa mosí umět s ním zachodit. A to vy neumíte. Tož rači od něho dáléj. Zato ale nasušte jahodového listu aj maliní. A pijte tento čaj od náchladu, aj pro vonný dech.

Prošla sem, děti, s vami už celý Dubovec, než všecky zeliny sem ani nestačila vymenovat. Poďme daléj, nechme studénku studénkú, Dubovec Dubovcem a stúpajme hore, do kopca. Jak opustíme horu, zjavíja sa nám přepěkné horské lúky - Pechancovy a Šalovy (Tomaštíkovy) lúky - Pechančáky.

Jedna od druhéj je oddělená křami, chachálím a každá má v prostředku dýchanec, jako močál. Roste tu babyka aj máselníček. Brzo zjara sa to tu bělá sasankami a v chlpatých listoch čučíja fijalkové očenka medrnice - plicníku lékařského. Gdo má choré plúca, kašle chraptí, nech si vaří z medrnice čaj.

Věřte, dycky ně připadá, že sú tyte lúky v květě až nestřídmé. Veselo je, dyž sa zažltajú kropáčkami. Kropáček, petrklíč aj prvosenka jarní. Nájvěc sa sbíře květ kropáčku májového. Také z toho sa pije čaj, dyž bolí na prsoch.

A už to ide jedno podruhém. Jedno ešče neodkvete, druhé rozkvétá a najednúc sú Pechančáky v jednom květu. Vyparádily sa všeckymi barvami co jich je na světě. Oko neví, na čem prv spočinút. Větrem sa klátíja teňučké fijalkové křižíčky, o sebe cingajú smutné slzičky Panny Marie. Hřimjéní, kopretina, v celých chlmáčoch hlásí, že už brzo příde čas a horské lúky posečú. Ale ešče než kosa zazvóní, rozkvete šalfija, šalvěj zelinka nad všecky zeliny. Pomože od každéj bolesti v hubě aj v krku. Aj zub přestane po ní bolet.

Co je tu radosti aj pro oči. Zvonečky sa modřajú, žlté pazúrky sa krčíja v trávě. U hory sa plazíja skromňučké kocijánky a pod křem v tíně dívajú sa na svět kohútky. A toho kmínu všady. Šak už iďa obcú, sú kmínové pukéty přivázané ke kolkom u plotú, aby kmín uschl. Maměnka majú celú zimu čím kmínovat. Čaj z něho je od boléní břucha. Najvěc malúšatom. Uvaří sa kamilí, přidajú dva, tři, štyry kmíny a po vypití hneď diťa v plači ustane.

Věřte ně, není možné vypočítat, jaké bohatství, koléj zdraví Pechančáky luďom nabízaly. To sme ešče zapomněli mateřídúšku, po keréj cérkám rústly dobře vlasy, nespomněli sme ani planých trnek, ani šípinek, a přeca v každéj chalupě celú zimu vařili čaj šípinkový a od běhávky pili čaj z planuší.

Léčivý dar je rozhoděný všady, v hoře, na lúkách, ale aj tam, de byste ho nehledali. Nabízá sa vám u cesty, u příkopy, na škarpách mezi kaméním, aj u každého plotku. Tady nájprv všimneme psího jazýčku, to je, myslím, jitrocel. Lízávali sme ho usušený, utřený s medem, celú zimu. Jak nekeré diťa zakašlalo, už podali tochto lahodného léku. V létě sa psí jazýček přikládal na rany, nesušený. Mosél sa ale dobře umyt, lebo na něm dycky bylo dosť prachu aj nečistoty. U příkopu rústla dycky aj koní matka - máta peprná. Gdyž nekoho břuch bolél, pokropili koní matku vodú, dobře to všecko nahříli a na bolest přiložili.

Velikým požehnáním pro ty, co měli potíže žlčové, byl tvrdý slak. Píl sa aj tedy, gdyž nemohl negdo dobře močit. A vidite, taková je to márňučká zelinečka, a jak prospěšná. Aj přaslička, čistí zaséj kréf, jak brusiní v květě. Potem na škarpách hledajte čekánku, divizňu, na střechách netřesk. To sú všeco hójivé zelinky. A je ešče jedna, na kerú by býl hřích zapomenút. Je to kamílí. Voňavá bylinka a pomáhá od devateréj nemoci. Ani jedno diťa sa bez kamilí neobešlo a nevychovalo.

Pod Skálím teče potok. My pravíme říka. Menuje sa Dúbrava. A věříte, že aj tady najdete zelinky, bez kterých sa koléj razú ani apatykář nepomine? Na opuchlinu tu hledajte devasílí - devětsil, a žlttý prýšč, jako plyskyřník, proti bolesťám v žalúdku. Roste tu černý bez, proti kašli a také na kúpele, jeho květ sa smaží a dobře šmakuje (chutná). Široký hořký lopún také neobéjděte. Jeho kořeň utřítý ze sádlem, dá dobrú masť proti opuchlinám. Aj žarúžek, blatouch, kterým sa tak ráda ovine tá naša parádnica - Dubovcová studénka, tu roste. Odvar z něho je moc dobrý na opuchliny a všelijaké hrče.

Takto bych vám, milé děti, mohla moc dĺho vyprávjat. Než, možná, že vás život naučí vážit si bylinek, vzácných darú přírody. Jak budete potřebovat nekerú, tak jich budete poznávat. Dycky budú všemu tvorstvu k užitku. Zelinky trhajte opatrno, nesušte na slunečku, rači v tíně, dobře uchovajte na zimu, aby sa prach a nečistota k zelince nedostaly. A jak pravím, až jich budete sbírat, sbírajte jich před slnce východem, lebo po slnce západu. U nekerých si vezměte květ, inde snět lebo kořeň, lebo lístečky.

A sbírajte jich s opravdovú láskú, ony sa vám opravdu odvděčíja.