Jako učitelé se velice lehce dostaneme do role, kdy máme pocit, že druhým musíme pomoci, že jim musíme ukázat cestu. Tento postoj, který vychází z altruismu a ochoty pomáhat druhým, se však může transformovat do postoje, kdy máme pocit, že musíme druhým pomoci, že bez naší pomoci by se nikam nedostali. A znám lidi v pomáhajícíh profesích, kteří se nechají vyčerpat tím, že jejich klienti tzv. nerostou a nepracují na sobě. A že s nimi nelze pracovat.

Jsme skutečně tak moudří, že do člověka plně vidíme? Že vidíme, že dotyčný nikam neposunuje? Samozřejmě, že víme, že pokud by člověk udělal věc A, tak by to vedlo k tomu, co si dotyčný přeje. Na druhou stranu duše někdy potřebuje dost času, aby si na představu změny zvykla, aby se posunula. Někdy jen mnoho let sbírá sílu, aby dokázala udělat potřebnou změnu. My však máme za to, že člověk za půlroku terapie neudělal žádnou změnu.

Není však chyba v nás v pomáhajích, že předpokládáme, že se někdo bude chovat podle našich byť dobře míněných rad? Nebereme si náhodou osobně, a jako výsledek svojí práce, že někteří lidé nemají tak rychlé výsledky jako jiní? Není to náhodou tak, že učitelé tímto postojem nevědomky pomáhají svým posluchačům, aby se stali nechsopnými cokoli změnit? A není to tak, že jsem to především já, kdo potřebuje mít pocit z dobře vykonávané terapeutické práce, kde výsledkem jsou vyléčení lidé?

Postoj já-jim-musím-pomoci vede jednoznačně k tomu, že o lidech s nimiž pracujeme, smýšlíme jako o někom, kdo by to nedokázal bez nás. Pokud tento postoj máme, tak našim lidem, klientům způsobujeme to, že nemají možnost se skutečně posunout dál. Držíme je tímto v jejich straých návycích a oni se stávají obětí. A nedáváme jim možnost plně se rozvinout.

Kdo však pomohl našim učitelům a kdo skutečně za naše učitele vykonal duchovní pouť? Nebylo to nakonec tak jak píše Herman Hesse v knize o Sídhartovi, jak hledal svoji cestu – že každý se to musí naučit sám. Najít svoji cestu. Každý učitel musel také nejprve udělat cestu sám, aby ji pak mohl předat druhým. Stejně tak naši klienti, pacienti mají svoji cestu, nechejme jim svobodu jít po cestě vlastním tempem. Nesnažme se je předělat.

Sama hledám způsoby, jak správně přistoupit k lidem, které potkávám na svých seminářích. Mým cílem je těmto lidem poskytnout pouze inspiraci v jejich vlastním růstu. Možná pomocnou ruku, rameno, na kterém se mohou vyplakat. Všechno jsou to schopnosti, které jsou především hluboce lidské, nikoli neskutečně duchovní.

Věřím tomu, že lidé s nimiž se setkávám mají dost síly na to, aby dokázali jakoukoli změnu. Věřím tomu a tito lidé mě často překvapí, jak ohromné změny jsou schopní udělat během pár týdnů. Vím jen, že nikoho nemůžu nic naučit. Snad jen techniku práce, nemužu však nikoho donutit k tomu, aby se posunul, vykonal práci na sobě. Můžu jej motivovat, podporovat, milovat. Nemůžu však podle svého klienta a jeho práce na sobě měřit vlastní hodnotu jako terapeuta nebo učitele.

Je samozřejmé, že mnozí se narodili, aby učili. Je to jejich poslání. To o čem zde mluvím však není být či nebýt učitelem, pouze se zamyslet tím, jaký mám postoj k lidem, kteří mi svěřili důvěru. Zda mi jde o to, být jim inspirací, nebo je napravit a předělat.