Fenomén systemických konstelací trochu jinak....

Intro:
Růst není výsledkem konání - ani na kosmické, ani na individuální úrovni. Je to dění, které následuje svůj vlastní rytmus, své vlastní tempo. Duchovní růst či vývoj nejsou nic jiného, než rozvíjení se samotného vědomí a vědomé existence, při němž vědomí uskutečňuje samo sebe,  "přichází samo k sobě" - nikoli tedy pohyb, jenž by vycházel z nás a odvíjel se od našich přání a tužeb, ale pohyb samotného vědomí. Rozvíjí se samo a my jsme součástí tohoto rozvoje. Co nám tedy schází (pokud nám něco schází), není více růstu nebo rychlejší či vyšší růst; co nám schází, je přijetí toho, co je - skutečnosti, jež nás obklopuje a jež v nás působí. 
(Wilfred Nelles - Život nemá zpátečku)

 Už na mých prvních setkáních s konstelacemi jsem si uvědomil, že tato „technika“ má ohromný potenciál. A to nikoliv jen ten obecně proklamovaný – (psycho)terapeutický, ale hlavně jako nástroj, který nám může pomoci vstoupit do živého vztahu s naší podstatou (ať už jí nazýváme jakkoliv), protože nám umožňuje ponářet se do vod, kde se stírají jinak tak silně zažívaná přesvědčení o hranicích mezi já a ty, já a oni a především já a Ono.  Kde Ono (tedy to co je větší) stává se žitou hybnou silou skutečnosti a naše já, ty, oni – mé, tvé, jejich – pak vlnami tančícími na této živé řece.

Tento prvotní záblesk poznání transcendentního rozměru konstelací se mi pak částečně překryl různými fascinujícími zážitky z rozplétání našich rodinných zámotků, objevováním souvislostí v řádu rodinného systému atd. Pro tento účel byly konstelace původně vytvořeny a mají a budou zde mít vždy místo.

Avšak čím déle s konstelacemi pracuji, tím více začíná být opět cítit ona původní chuť či vůně, která pro mne konstelace dělá zásadně něčím jiným, než (psycho)terapeutickým nástrojem.  Ke svému překvapení jsem zjistil, že některé konstelační vhledy, mají úplně stejnou kvalitu, jako vhledy meditační. Ba co více, že mohou těmto meditačním vhledům dát právě onu chuť a vůni živého prožitku. Někdo může namítnout, že přeci meditační vhledy jsou také živé a autentické. Ano – ale dle mých zkušeností mohou být konstelační vhledy jaksi širší – drží totiž vždy pohromadě formu i obsah – jako neoddělitelné nádoby. A v meditaci velmi často tyto dvě části – ať vědomě, či nevědomě – oddělujeme.  Konstelační náhledy mohou být plné pohybu a přesto v nich můžeme prožívat klid, naplnění a tiché souznění.

Jiný zase může namítnou, že meditace přece není o prožívání. Ptám se tedy, velmi kacířsky, o čem teda je, když se o ní můžeme bavit, jako o něčem, u čeho jsme byli, psát o tom knihy a dělat návody?

Dle mých zkušeností v meditaci, pokud se vskutku podaří, vstupujeme do vztahu – do velmi intimního vztahu s něčím tak živým, že naše individuální žití se v tom radostně utápí. Utápí s vědomím, že zde není nikoho, kdo by mohl utonout. A přesně takové mohou být konstelační dotyky. I zde vstupujeme do tohoto vztahu a jsme schopni do něj vstupovat s celým svým příběhem, se všemi tanečky, které aktuálně tančíme a které právě poutají naší pozornost. Tím útápěním pak dáváme prostor, prostor aby do celého právě prožívaného příběhu mohl vtrhnout proud života. Pak shledáváme, že vše je v pořádku, protože vše je právě tímto životem včetně našeho já, které v radostné hře s tím vším, nemá žádné tendence se proti jakékoliv části této hry vymezovat.

Konstelace pomáhají tomuto procesu. Opakovaným prožíváním nerozdílnosti protikladů, přesahováním hranic já a ty a Ono, prolínáním minulosti, přítomnosti a budoucnosti či okouzlujících aha efektů přestáváme tak ostře vymezovat z celého procesu náš jedinečný pocit individuality – aniž bychom ho nějak popírali, rozpouštěli, násilně upozaďovali atd. Naopak, tím že se přestáváme vymezovat (nebo spíše Ono nás to samo přirozeně přestává vymezovat), dáváme naší individualitě prostor, ve kterém se může realizovat ve spolupráci s celkem, jako jeho právoplatná část postavená na roveň všem částem ostatním. Stává se tak jedinečnou ve své podobě, avšak již nikoliv ve své výjimečnosti.

Je to postupný proces a přesto je uskutečnitelný pouze v jednom jediném okamžiku. Zde se dostáváme k jádru zenové povídky, kterak se žáci snažili vyřešit mistrovu hádanku. Jak dostat husu, která je uvězněná v lahvi s úzkým hrdlem, ven. Po marných pokusech jim dal mistr rozřešení. Husa je venku.

Jan J. Šalomoun