Čas blažené samoty a volání kvíčal. Půl Evropy přelétli ti severští drozdi na cestě za sluncem a potravou, než dorazili na severní pomezí Čech. Nad jizerskohorskými lesy teď znějí drsné hlasy kvíčalích a cvrčalích hej: toulaví ptáci hledají po horách jeřáby, nejkrásnější stromy světa.

Trávy žloutnou. Je čas mrazivých jiter a prvního tmavého ledu na rašeliništích. Čas zmrzlé klikvy a zimomřivého slunce. Měsíc čirého vzduchu a suchých skal. Teplý, burácivý vítr sejme během jediného dne koncem října listí jizerskohorských buků, miliony barevných listů pak uloží do vysokých závějí pod skalní převisy a do hlubokých puklin skal. Tehdy přicházejí z lesů do opuštěných loveckých chat lesní myši, krásné a s velkýma očima.  Osamělému poutníkovi pomáhají snášet samotu říjnové noci: sedí jako skřítci na okraji stolu, tiše dojídají zbytky jeho večeře a pokojně hledí do světla svíčky. Nelze je nemilovat. Ráno po takové podzimní noci toužíš jít daleko a cestou sázet stromy, jeřábová stromořadí.

Měsíc změn a překvapení. Ležel jsem kdysi v noci na vrcholu Jizery. Mlha pokrývala celé Jizerské hory a končila až těsně pode mnou, jen vrcholová skála se vznášela jako opuštěná loď na oceánu bílé mlhy. Výš svítily už jen hvězdy. Když jsem se v noci probudil zimou, spatřil jsem na severním obzoru zvláštní světlo. Bylo nesmírně vzdálené. Z noční oblohy visely chvějící se, svítící závoje a měnily tvar - té říjnové noci jsem viděl z Jizerských hor polární záři.

Měsíc přírodních pohybů a nevídaných setkání: v polovině října poletoval na Jizerce sníh. Lesy sténaly větrem. Osvětlení kraje bylo zvláštní - těžká zimní obloha již připomínala prosinec, ale listí bylo dosud na stromech. Nádherně nevlídný čas. Pod mýma nohama vzlétl pták. Popolétl a rozevřel křídla, zasvítila jejich nezvyklá tmavá a bílá kresba. Zatajil jsem dech, pět kroků přede mnou seděla v jizerských travách vzácná sněhule, která žije jen na vysokém severu, ve skalách a tundrách Skandinávie. Táhla říjnovými Jizerskými horami k neznámému jihu.

Měsíc zklidnění a starodávných činností: bývám proto tou dobou na Jizerce. Není tam v ten čas člověka, který by za sychravého dne přihlížel mé podivné práci. Líčím na ptáky a z příkopů u cest dobývám ze země kořen všedobru horního. Vždyť je čas myslet již na zimu: "mistrovské koření" starých horalů, v lihu máčené, pak prokáže za dlouhých večerů hned trojí službu. Tělu horkost odejme, duši od prachu a nicotnosti očistí a radost jí vrátí, a co víc: svou zvláštní chutí připomene kořen všedobru krásné doby jizerskohorského podzimu. Znovu pak v duchu vidím ptačí hejna přelétat hřebeny, nehnuté mlhy nad vrchovišti i říjnové slunce, které jako dukát obchází krajem, ozařuje barevné lesy na úbočích hor a zve k dalekým pokojným cestám.

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri