I já jsem dostal mátový šnaps a zázvorkové koláčky. Upíjel jsem a blaženě mlčel. Náhle bylo dost času. Za okny vyli psi na mraky a vítr, ze síně vcházela do pokoje vůně bukových polen a kozích bobků a dědové si zpěvavě povídali. Chlad rychle odcházel z mých šatů i ode mne - nemohl krásněji skončit jizerskohorský listopadový den.    

Listopad má veliké kouzlo a nejvíc patří k Jizerským horám. Po lesích mohu tehdy volat, a nedovolám se. Liduprázdno. Ze země prýští vlhkost, mechy jsou vodnaté a smrkové haluze, větrem a stářím na zem sražené, jsou černé a slizké. Při cestách padají do sněhových louží změklé, černající jeřabiny. Dobře se dýchá: vzduch chladne a přináší předzimní ostrost. Obloha šedne, rok se uzavírá. Mizí jasná říjnová žluť a červeň slábnoucích listů a v blátech se topí jednotvárná hněď zmaru a smrti. Za dnů visí na větvích lesů mlha; není hustá, dává jen lesům větší tajemnost a hloubku. Vichry zametají nízko nad krajem. Hukot a praskot, všechno zbytečné se vrací k zemi.

Tehdy nejčastěji přilétají brkoslavové. Vždy znovu se mi zatají dech, kdykoliv zaslechnu jejich sladký hlas - nad jizerským podhůřím znějí severské zvonky. Zdaleka přilétají, z lesů vysokého severu, který nikdy nespatřím; proto se dech tají. Nepřilétají vždy, jen málokterý listopad uvítá jejich barevná hejna v Jizerských horách. Létají pak prudce, krátká křídla je se svistem přenášejí od stromu ke stromu, z jeřabin k ptačím zobům, od hlohů ke kalinám. Krotce posedávají po zemi a zobáky poltí omrzlé šípky a jablka, které již neunesly tíži listopadu a spadly do vlhkých trav.

Krásný měsíc. Po vlasech a chladnoucích konečcích prstů stéká déšť se sněhem, ale chlad ještě nejde na podstatu života. Přesto návraty z kalných, kvílících hor začínají být sladké. Skončil jsem kdysi takový mlžný den na Hemmrichu v Oldřichovském sedle. Mezi zběsilými večerními mraky se ukazoval měsíc, ale na plihlém listí na zemi se leskly kapky vody. Zemský chlad stékal z lesů do údolí a měnil se v bílou noční mlhu. Za takového večera je každý dům pod horami místem, které jediné vzdoruje ve vesmíru temnotám a vichrům. Psi u Hausmannů štěkali, ale dům se zdál tmavý: před několika lety ještě neměli v osamělé hájovně na Oldřichovském sedle elektřinu. Zatloukl jsem a otevřeli mi. Velká je radost setkat se za listopadové siroby s dobrými známými. V hlavním pokoji byla horská nedělní slavnost: petrolejka nad stolem zářila, kamna žhnula, na stole stály kalíšky z tlustého zelenavého skla a stoupala z nich mátová vůně. Starodávná kořalička, starodávný byl i pokoj v dřevěné hájovně, zdá se, že pamatoval lepší časy. Snad tři čtrvti století trhala vycpaná liška vycpaného tetřeva v zasklené skříni na stěně. Ze sousední stěny shlíželi z dřevěné krabičky připíchnutí motýli a matně odráželi spodiny matných křídel v zašlém zrcadle na dně své schránky. Mezi okny poskakoval v bezové kleci párek hýlů. Nad kamny puška, fajfka, oválná svatební fotografie: nic, zhola nic nechybělo. U stolu veselá, ale pokojná společnost osmi starších lidí, kraloval jim starý pan Hausmann. Dnes už pár roků označuje místo jeho smrti pomníček na Viničné cestě pod Zvonem, ale toho večera se smál, zářil a německým jizerskohorským dialektem, z něhož jsem rozuměl každému třetímu slovu, vyprávěl pytlácké příběhy. Vysloužilý hajný, mohutný sedmdesátiletý stařec, ještě po horách spravoval cesty, tahal dříví, se svým koněm vozil nahoru do krmelců u Červených skal pod Poledníkem jelenům seno a za sychravých nedělních večerů hostil přátele. I já jsem dostal mátový šnaps a zázvorkové koláčky. Upíjel jsem a blaženě mlčel. Náhle bylo dost času. Za okny vyli psi na mraky a vítr, ze síně vcházela do pokoje vůně bukových polen a kozích bobků a dědové si zpěvavě povídali. Chlad rychle odcházel z mých šatů i ode mne - nemohl krásněji skončit jizerskohorský listopadový den.    

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri