Ještě před několika dny se hromadily další a další články a úvahy o tom, že by se mělo něco dělat, ale že nikdo neví co. Násilí, nebo nenásilí? Má tento svět alternativu? Všechny upřímné analýzy byly skeptické. A východisko nikde. Zaujaly mě návrhy na proměnu zastupitelské demokracie. Skoncovat s fraškou voleb, sestavit nový parlament z opravdových zástupců veřejnosti. Ale každý ví, co by tomu muselo předcházet: Rozpustit tento nedůstojný parlament a zbavit politické strany moci a jejich byznys-charakteru. Kdo to dokáže?

A zatím se kupila jenom bezvýchodnost. Konec tříd, které ještě nedávno spolehlivě diferencovaly společnost a umožňovaly organizovat odpor. Oslabování odborů a rozmělňování jejich působnosti. Uplácení střední třídy. Hloupnutí veřejného prostoru (jak o tom píše Sarrazin v Německu). Ztráta historické paměti u nastupující generace. Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých. Lži politiků, výhrůžky a manipulace. A tak dále.

Svoboda slova už byla pro smích, protože na žádnou otázku nepřicházela odpověď. Cynismus moci se stupňoval. Žádná alternativa, žádná vize, žádný program.

Může ještě přijít změna? Jak píše Naomi Kleinová ve svých knihách, kde obnažuje disaster capitalism, kalamitní kapitalismus, může se něco stát, ale vyžaduje to velké úsilí.

Obecně: Jak by mohlo dojít ke změně? Když se filosof Karel Kosík dofilosofoval až k závěru svého přemýšlení, řekl, že by muselo nastoupit nové paradigma. Podobně jako Heidegger se svým „Už jenom nějaký nový bůh nás může zachránit.“

Věřím tomu, že dějiny nejsou nijak zákonité a že největší impulsy přicházejí náhle, náhodně a odkud bychom to nikdy nečekali. Objeví se osobnost, událost, detail, který pohne světem.

Často se kladla otázka – odkud to přijde? Snad jenom nějaká nová média... protože ta dnešní slouží konzervování „starých pořádků“. Politika a byznys (lépe řečeno nekontrolovaná moc peněz) si většinu novinářů zaplatily.

A opravdu – ze stínu vystoupila nová média. Internet!

WikiLeaks ukazují něco, co tu ještě nebylo. A i kdyby zmizely, i kdyby se je podařilo umlčet, ten zvláštní jev už se stal. Někdo pojmenoval věci pravými jmény a už se to nedá vzít zpátky. Říká se, že svět v minulém století poznamenaly dvě utopie – nacismus a komunismus. Lidé se z nich vzpamatovali a začalo něco jiného. Avšak třetí utopie, kapitalismus, obsadila mezitím všechny pozice, koupila si každého, kdo se jí hodí, včetně vlastních protivníků.

Na kritických článcích posledních let mě udivovalo nejvíc, že se v nich téměř nepíše o morálce. A přece je to klíč k obnově. Vzpomínám si na jednu stať, která shrnovala všechny možné události dějin, jako příčiny dnešního stavu, ale nikde se tam nepsalo o „mizení Boha“, o ztrátě svědomí.

A přitom je nad slunce jasnější: každý sebechatrnější systém by musel fungovat, kdyby existovala slušnost, mravnost, odpovědnost. Kdyby se potírala chamtivost, vypočítavost, zlodějna, sobectví. Bez morálky je i kapitalismus už dnes odepsaná věc.

Neodvážil bych se o tom psát, protože není způsob, jak obnovit morálku.

A přece! Teď se objevila možnost, jakou bychom nikdy nepředpokládali. Že by skutečně svoboda slova byla tím klíčem?

A to, v čem jsme žili, v čem pořád ještě žijeme? Pokrytci mají monopol na svobodu slova, shromažďování, cestování, protestu, dokonce i monopol na výklad toho, co je zdraví a vzdělání.

Možná, že jsme opravdu svědky převratných událostí. Odpor proti WikiLeaks a výhrůžky šiřitelům informací svědčí o tom, že se „moc lží a peněz“ bude urputně bránit. Jde jí o všechno. V sázce je ale mnohem víc – obnova světa.