Vnímání čehokoli jako žádoucího nebo nežádoucího  nespočívá v objektu samém, ale ve způsobu, kterým jej vnímáme. Krásnému předmětu  nepřísluší  vlastnost, která by byla prospěšná duchu  a ošklivý objekt nemá inherentní vlastnost,  jež by mohla duchu škodit. Kdyby lidské bytosti zmizely, fenomenální svět proto nezmizí, ale svět, tak jak jej vnímají lidské bytosti, by přestal existovat. „Světy“ takové, jak je vnímají jiné bytosti, by pro tyto bytosti ve své existenci  pokračovaly. Jedna  sútra praví : „Pro zamilovaného je krásná žena předmětem touhy, pro poustevníka zdrojem rozptýlení, pro tygra dobrým soustem“. I když jsou objekty příčinou našich  vjemů, jsou tyto koneckonců výplodem našeho mentálu. 

Když vidíme pohoří, první obraz, který máme, je čistý, nezpracovaný vjem. Ale již v dalším okamžiku si někteří řeknou: Ta hora vypadá nebezpečně a nepřátelsky“. A jiní si řeknou: „Podívejme,  příjemné místo pro zbudování poustevny“. A pak následuje celá řada myšlenek. Pokud by se objekty mohly definovat samy sebou a měly vnitřní kvality nezávislé na pozorovateli, museli by je všichni  vnímat stejným způsobem.