Tato ukázka z knihy Oceán v kapce rosy, kterou sestavil francouzský odborník na zen Henri Brunel ze zenových příběhů, ale i pohádek a bajek z Dálného východu, živě ukazuje podstatu všech zbytečných bojů, kdy převáží hloupost, plynoucí z pocitu namyšlenosti nebo malosti nad moudrostí srdce.
Býval kdysi jeden krásný hluboký les, v němž žil v míru opičí národ. Té noci se kulatý a jasný měsíc v úplňku odrážel na hladině jezera uprostřed lesa. Byl letní večer, pofukoval vlahý větřík a ve vzduchu se vznášela omamná vůně divokých květů.
Vtom jeden velký opičák seskočil z větve a začal svolávat ostatní:
„Bratříčci, sestřičky, stalo se hrozné neštěstí!“
Seběhlo se sedm nebo osm vyděšených opic.
„Co se stalo, starší bratře?“
„Pojďte se mnou!“ zavelel statný opičák.
Opičky běžely za ním se srdcem sevřeným strachy. Všichni dorazili na břeh velkého jezera uprostřed lesa. Shromáždili se ve větvích stromu a velký opičák zvolal:
„Bratři a sestry, postihla nás pohroma! Jak vidíte, měsíc spadl do vody! Určitě se utopí!“
„Bohužel,“ řekl jeden opičák, velmi snaživý dvořan, „bohužel, od nynějška bude na zemi panovat tma!“
„Až budu večer hledat maminku, v té tmě ji nenajdu!“ bědovala nejmladší opička.
Velký opičák si vzal slovo:
„Milí moji! Pomyslete na zajíce a králíky, na vydry, lasičky a ondatry, na všechny obyvatele lesa, kteří se napříště nebudou moci řídit měsíčním svitem! Povinnost a dobré srdce nám velí, abychom jim pomohli!“
„Co je třeba udělat?“ zeptala se opička, která se tolik bála, že ve tmě nenajde svou maminku.
„Měsíc vylovíme!“
Prohlášení se setkalo s uctivým tichem.
„Budeme postupovat následovně,“ velel velký opičák. „Já se pověsím tady za tu větev a svěsím ocas, další z vás se za něj chytí a tak dále, a až se poslední z vás dotkne vody, měsíc vyloví!“
Všichni poslechli. Ve chvíli, kdy se opička, která se bála, že ve tmě nenajde maminku, měla zavěsit jako poslední, zvolala:
„Starší bratře! Větev, za kterou se držíš, začíná praskat! Bojím se, že se ulomí!“
„Babské řeči! Zbabělče!“ rozčiloval se velký opičák. „Zaujmi své místo a zbytečně se nevymlouvej!“
Opice, které již visely v řadě za sebou a nacházely se tudíž ve značně nepohodlné pozici, se sborově přidaly:
„Poseroutko, strašpytle! Ihned jdi na své místo a nevykrucuj se!“
Jejich povykování opičku nakonec přinutilo, že se spustila dolů, a když se přiblížila k hladině, natáhla pracku a už už měsíc držela, větev se zlomila. Ozvalo se mocné šplouchnutí. Všechny opice spadly do jezera a utopily se.
***
Sebeobětování, ušlechtilost, trpělivost, dobré srdce a touha sloužit ostatním bez zbytečného rozumování a mudrování, to jsou cenné vlastnosti pro „život v milosti“. Někdy však stačí jasnozřivě přijmout skutečnost a vnímat čistou průzračnost okamžiku.