V provincii Hu-nan na jihovýchodě Číny žili kdysi mírumilovně na březích poklidného jezera tři přátelé. Dva velcí šedobílí ptáci se silným zobákem, s křídly širokými jako plachta a dlouhým pružným krkem – dva jeřábi popelaví jménem Čching a Čchang, a s nimi stará želva paní Pi-Huan.
Želva měla sice svéráznou povahu, byla hašteřivá, urážlivá a mrzoutská, ale střežila příbytek, zatímco oba ušlechtilí ptáci odlétali daleko za úlovkem. A když se vrátili, nalezli ji vždy na stejném místě… Měli rádi její mohutnou hlavu, pruhovaná záda i to, jak pokaždé s hartusením zalézala do krunýře. Měli ji rádi jako důvěrně známou krajinu, jako záchytný bod uprostřed rozbouřených vod nebo plujících oblaků.
Jednoho večera, když paní Pi-Huan připravovala jídlo, s hlavou vtaženou téměř do krunýře, jak mívala ve zvyku, prohlásil Čching uvelebený na větvi, kde si rovnal peří:
„Mám takový dojem, že hladina našeho jezera Klidu povážlivě klesá.“
„Jako každé léto,“ zabručela Pi-Huan.
„Čím méně vody, tím lépe se loví,“ dodal Čchang a bezstarostně se zasmál: „Kríííík, krííík, kríííík!“
„Hm,“ řekl Čching, „ale já si doopravdy dělám starosti…“
Paní želva pokrčila tlustými rameny a Čchang si dál probíral peří pod křídly dosud růžovým zobákem.
A čínské nebe do oranžova zbarvené zahalila noc. S posledními odlesky červánků se všichni tři pohroužili do spánku.
Léto ubíhalo, nespadla jediná kapka deště. Nastalo strašné sucho. Voda mizela z řek a bavlníková a rýžová pole nemohla být zavlažována. Také poklidné jezírko obnažilo bahnité dno. Hrozil hladomor. Jednoho večera se tři přátelé sešli k poradě.
„Musíme se přemístit na sever,“ prohlásil Čching, „celý kraj až ke Kantonu je postižen suchem. Musíme odtud odletět už zítra!“
„Leťme za novými obzory!“ zvolal Čchang zvesela a zasmál se: „Kríííík!“
Úsečný hlas ho přerušil.
„A co já?“ ozvala se Pi-Huan dotčeně. „Jak se odtud dostanu já? Jsem už stará, můj krunýř je těžký a nemám křídla jako vy! Snad mě tady nehodláte nechat?“
Oba ptáci se na sebe zkormouceně podívali. To je pravda, řekli si, nemůžeme tady nechat naši starou družku, určitě by zahynula. Ale jak to zařídit?
„Musíme najít nějaké řešení,“ řekl Čching.
A všichni tři v odlesku čínského nebe zbarveného do oranžova ulehli ke spánku s hlavou plnou černých myšlenek.
Nazítří hned za svítání měli opět poradu. Čching postával na pravé noze, Čchang na levé a paní Pi-Huan zlobně a znepokojeně vykukovala ze svého krunýře.
„Nepřipadá v úvahu, že tady zůstanu sama a umřu žízní,“ hřímala.
„Stará dobrá přítelkyně, souhlasím s vámi, ale jak vás máme přemístit? Je to dlouhá cesta!“ povzdychl si Čching.
„A jste těžká, paní Pi-Huan!“ zavtipkoval Čchang. „Když si vzpomenu, jak jste mi vloni šlápla na nohu! Ouvej…“
„Byla to vaše chyba!“
„Vůbec ne!“
„Možná že jsem na něco přišel,“ přerušil je Čching. „Ulomíme pevnou větev, já s Čchangem ji budeme držet každý za jeden konec a Pi-Huan se zakousne uprostřed…“
„Výborně!“ řekl Čchang. „To je skvělý nápad. Aspoň nás paní Pi-Huan nebude otravovat svým klábosením!“ A srdečně se zasmál: „Krííík!“ Želva, poněkud lépe naladěna, měla naštěstí tolik rozumu, že se jen usmála a nic neřekla.
„Paní Pi-Huan,“ řekl Čching důrazně, „hlavně neotvírejte pusu, protože poletíme ve velké výšce. Máte sice krunýř, ale vaz byste si zlámala stejně!“
O hodinu později všichni tři vzlétli. Start byl trochu krkolomný, protože jeřábi nebyli zvyklí na takovou zátěž, ale po chvilce našli správný rytmus a stejnoměrně mávali mohutnými křídly. Pod nimi se rozprostírala zničená krajina. Zpustošená bavlníková pole, opuštěná rýžová pole, zdechliny zvířat. Okolo poledního, jak se přátelé blížili k severu, se krajina zazelenala a ožila. Odpoledne si podivného spřežení všimli rolníci, kteří pracovali na poli:
„Podívejte se, jaká je to chytrá želva!“ volali. „Nechá se nosit dvěma jeřáby!“
Pi-Huan si dala dobrý pozor, aby jim neodpověděla, ještě pevněji se zakousla do větve a vychutnávala si pochvaly.
Nyní letěli nad městem s mnoha chrámy, zahradami a pagodami se zlatými střechami. Doléhalo k nim další pochvalné volání, jímž se paní Pi-Huan opájela jako vůní kadidla: „To je snad želví královna! Vidíte ty vzduchoplavce? To je ale důmyslný způsob cestování!“
Oba jeřábi pokračovali v letu v pravidelném rytmu, ale začínali cítit únavu v křídlech. Nemohli se dočkat, až najdou nějakou řeku nebo klidné jezero, kde by mohli dosednout na zem.
Právě letěli nad pastvinami a malí pasáčci si na ně ukazovali prstem. Paní Pi-Huan, která se pochval nemohla nabažit, napínala uši:
„Podívejte se na ty dva jeřáby popelavé!“ zvolal jeden z chlapců. „Nesou si vypasenou želvu, aby si na ní pochutnali k večeři. Ti jsou ale chytří!“
„Hlupáci, ničemu nerozumíte!“ hodlala Pi-Huan zavolat na pasáčky. Jakmile však otevřela pusu, pustila se větve a zřítila se na zem. Krunýř se rozbil na padrť. Jeřábi slétli dolů klouzavým pohybem a na znamení smutku si každý vytrhl z křídla jedno bílé a jedno šedivé pírko. Chvíli kroužili nad nebohou mrtvou přítelkyní a potom zmizeli v dáli.
***
Moudrý člověk, říká zenový mistr, umí se stejnými pocity přijímat chválu i hanu. Podobá se plameni svíčky, který hoří rovně a jasně a nemihotá se při sebemenším závanu. Nic se nás nemůže dotknout bez našeho souhlasu, sami otevíráme stavidla smutku. Želva se neměla nechat vyprovokovat urážkou, měla si hledět svého. Urážka, opovržení nebo kletba vypovídají o smýšlení toho, kdo je pronáší, jsou jeho problémem a nikoli naším. Nicméně se stává, že výtka je oprávněná a my ji musíme přijmout. Kdo z nás je dokonalý? Ovšem výtka může být též pomýlená, zaujatá nebo nespravedlivá, a proto ji nechme v ústech toho, kdo ji pronesl. Náš klid a náš osud je v našich rukou. „V našich zubech,“ nevrle by podotkl duch paní želvy.
Z knihy Oceán v kapce rosy, Henri Brunel