Inaugurační projev dalajlámy při setkání indických kontemplativních duchovních a vědců, organizovaném Mind and Life Institute v listopadu 2010 v Dillí

Drazí bratři a sestry, jak již řekli předřečníci, rád bych vám pověděl že na počátku byla moje vlastní zvědavost, která vzbudila mou chuť začít dialog s vědci. Když jsem se v letech 1954-5 nacházel v Pekingu a setkal se s presidentem Mao, pravil mi: „Váš způsob myšlení je velice vědecký“.

Před čtyřiceti lety, když jsem vážně uvažoval o zahájení dialogu s vědci, řekla mi jedna americká buddhistická přítelkyně: „Dejte si pozor, věda zabíjí víru, měl byste tudíž být velmi opatrný“.

Pomyslel jsem si: „Hmmm….“. Ve východních tradicích, v indické tradici a v tradici indického buddhismu, zvláště v tradici univerzity v Nálandě, všichni velicí filosofové jako Nágárdžuna,Arjadéva, Bhavavivéka a Čandrakírti trvali na výzkumu a bádání. Byli v Nálandě vlastně coby „profesoři“. Podle doporučení Buddhy samého přezkoumávali jeho slova, aby zjistili, co bylo logické a rozumné a co nikoli. Posledním kritériem byl tedy rozum.

Znamená to, že velicí indičtí mistři nepřijímali a priori učení Buddhy, k posouzení obsahu textu používali úsudku a analýzy. Tento postup se zakládá na jedné Buddhově řeči, ve které pravil: „Moji žáci mají přijmout mé učení ne prostě pro svou víru a svou oddanost, ale naopak, mají je analyzovat, pochopit jeho význam a poté jej praktikovat.“ To je přece přístup velice vědecký, skeptický, zcela otevřený.

Jakmile jste jednou objevili skutečnou povahu čehokoli, následuje v další etapě posouzení přínosu tohoto objevu. Řekl jsem si tedy, že výzkumné metody vědců jsou velmi podobné orientálním přístupům. A pomyslel jsem si „ Věda je stěží tak nebezpečná (smích) a ti profesoři v Nálandě byli jako vědci. Zpočátku začal dialog mezi mnou, mým překladatelem Thubten Djinpa a několika přáteli.

Vzpomínám si, jak v Newport Beach v Californii jedna dáma se světovou reputací , zabývající se filosofií vědy, si na počátku jednání myslela, že neexistuje sebemenší základna pro dialog mezi buddhisty a vědci. Domnívala se, že setkání bude neplodné nebo nudné, jak mi to prozrazoval její výraz. Když jsme ale začali diskutovat, pravila: „Vaše buddhistická tradice je skutečně zvláštní, neobsahuje ani boha, ani stvořitele, ani ideu trvání.“

Samozřejmě, buddhisté si přece přisvojili hledisko neexistence „já“, hledisko anatman. Od tohoto okamžiku se stala velice zaujatou a o přestávkách na čaj mi kladla velice mnoho otázek.

Zpočátku jsem byl tedy motivován především zvídavostí. Když jsem na počátku setkávání, jež organizoval „Mind and Life Institute“ navrhoval našim klášterním institucím v Indii, že by bylo rozumné studovat moderní vědy, nesetkal jsem se s přílišnou vstřícností, zvláště u starší generace učenců. Musel jsem jim poskytnout další vysvětlení. Po několika letech to začalo zajímat  více studentů, kteří se zúčastňovali „programu věd pro mnichy“, zřízeného speciálně za pomoci University v Emory. Nyní existuje celá série příruček, přeložených do tibetštiny, které jsou distribuovány v našich klášterních institucích.

V klášterních univerzitách studujeme staré nebuddhistické myšlení, zvláště myšlení hinduistické. Vždy jsem však nabádal starší mnichy: „Když jsme byli v Tibetu a vy jste tam studovali tyto texty, neměli jste přímý styk a nebuddhistickými filosofy, nedělali jste nic jiného než že jste je studovali a písemně vyvraceli. Nyní jsme v Indii, jsou zde živí představitelé těchto tradic, kteří je studovali a realizovali v praxi. Měli byste přijímat učení od těchto lidí. Místo studia více či méně mrtvých filosofií je důležité studovat živé tradice, křesťanství, islám, moderní filosofii, stejně jako díla starých západních filosofů jako Platon a Aristoteles.

Pro Jitřní zemi
z portálu Matthieu Ricarda
www.matthieuricard.org
přeložila Anna Servanská