S přítelkyní houslistkou se potulujeme po jednom obchodním centru. Úrsula, která se narodila v Maďarsku, je nyní významnou členkou dvou mezinárodních filharmonií. Náhle mi stiskne paži:
„Poslouchej!“
Poslouchám. Slyším hlasy dospělých, křik dětí, zvuky z televize puštěné v obchodech s elektrospotřebiči, klapání podpatků na dlaždicích i hudební pozadí všudypřítomné ve všech obchodních centrech na světě.
„Není to skvělé?“
Odpovídám, že jsem neslyšel nic skvělého ani mimořádného.
„Piano!“ řekne a zklamaně se na mě podívá. „Ten pianista je skvělý!“
„Je to určitě nahrávka.“
„Nemluv nesmysly.“
Když se zaposlouchám pozorněji, je mi jasné, že je to živě. Pianista právě hraje jednu Chopinovu sonátu, a jakmile se teď dokážu soustředit, jako by ty tóny zastřely všechen rámus, který nás obklopuje. Procházíme chodbami plnými lidí, obchodů, nabídek, věcí, které podle reklamy mají všichni až na mne nebo vás. Dojdeme do restauračních prostor: kromě lidí, kteří jedí, baví se, diskutují a čtou noviny, je tu jedna z těch atrakcí, které se snaží svým zákazníkům poskytnout každé obchodní centrum.
V tomto případě je to piano a pianista.
Hraje další dvě Chopinovy sonáty a hned nato Schuberta a Mozarta. Bude to asi třicátník; cedulka připevněná u malého pódia vysvětluje, že jde o slavného hudebníka z Gruzie, jedné z bývalých sovětských republik. Hledal zřejmě zaměstnání, všechny dveře byly zavřené, zoufal si, rezignoval a teď je tady.
Nejsem si však jist, že tady opravdu je: zrakem dlí v kouzelném světě, v němž ty skladby vznikly, jeho ruce se dělí s ostatními lidmi o lásku, duši, nadšení, o to nejlepší z něho samého, o léta studií, soustředění a kázně.
Jenom jediné jako by nechápal: nikdo, vůbec nikdo tam nepřišel, aby ho poslouchal, ale aby nakupoval, jedl, bavil se, prohlížel si výklady, setkal se s přáteli. Vedle nás se na okamžik zastaví hlasitě hovořící dvojice a ihned odchází. Pianista to neviděl – stále ještě rozpráví s Mozartovými anděly. Nevšiml si také, že tu je obecenstvo o dvou osobách, z nichž jedna – nadaná houslistka – jej poslouchá se slzami v očích.
Vzpomínám si na kapli, kam jsem kdysi náhodou vešel a v níž jsem uviděl dívku hrající Bohu; bylo to však v kapli, mělo to smysl. Ale tady hudebníka nikdo neposlouchá, snad ani Bůh.
Lež. Bůh poslouchá. Bůh je v duši a v rukou toho muže, protože ten ze sebe vydává to nejlepší, nezávisle na jakémkoli uznání nebo finanční odměně. Hraje, jako by byl v milánské Scale nebo v pařížské Opeře. Hraje, protože je to jeho osud, jeho radost, smysl života.
Zmocní se mě pocit hluboké úcty. Respektu k člověku, jenž mi v té chvíli připomíná nesmírně důležité poučení: máš naplnit svůj osobní příběh, a tečka. Nezáleží na tom, jestli tě druzí podporují, kritizují, přehlížejí, tolerují – děláš to proto, že tohle je tvůj osud na této Zemi a zdroj veškeré radosti.
Pianista dohraje další Mozartovu skladbu a poprvé si všimne naší přítomnosti. Pozdraví nás zdvořilou a nenápadnou úklonou, my učiníme totéž. On se však hned zase vrací do svého ráje, je lepší ho tam nechat a nerušit ho ničím z tohoto světa, ba ani naším nesmělým potleskem. Je nám všem příkladem. Až se nám bude zdát, že se nikdo nezajímá o to, co děláme, vzpomeňme si na toho pianistu: skrze svou práci rozmlouval s Bohem a na ostatním vůbec nezáleželo.
Paulo Coelho, Jako řeka, jež plyne