Tragický neúspěch mučení  je název blogu Matthieu Ricarda z 1. srpna 2011. Může takové pojednání sdělit něco čtenáři v české kotlině, kde se fyzické mučení nepěstuje (kdyby ano, jistě by se to už dávno profláklo) a kde byl trest smrti k lítosti mnohých zrušen? Soudím, že ano, a  nejen proto, že si při čtení o tom, jak jsou jinde oškliví, můžeme  se zadostiučeniněním říci „Nás se to přece netýká“. Jenže … opravdu netýká? V každém z nás je přece potenciální zabiják a mnozí z nás mají vlohy k psychickému sadismu či psychickému kanibalismu. Co jiného je šikana, mobing, politický či náboženský fanatismus a další členové této imaginární, ale v důsledcích svého působení velmi konkrétní smečky, jíž se i v českých i v moravských krajích tak dobře daří? Mají strůjci těchto činností na mysli blaho těch, kterým jsou činnosti určeny, třeba pod záminkou, že je musí vychovat? Rozkoš z toho, že se nám daří  někoho psychicky mučit, je přece nezaměnitelná a pocit moci nad tím, koho se nám dokonce podaří zničit, je opojný.

Mučení se stále ještě po celém světě běžně praktikuje jako údajně účinný způsob, jak vydolovat z takzvaných viníků přiznání.  Mučení jistě umožňuje získat přiznání; problém je v tom, že  taková přiznání nejčastěji nemají nic společného s pravdou. V nesčetných případech se dotyčná osoba k něčemu přizná, protože to je jediný způsob, jak zastavit nesnesitelnou bolest. Pokud nelze věrohodnost výpovědi snadno verifikovat, není celkem vzato mučitel  na tom s určením pravdy o nic lépe, než byl před tím, než s mučením začal.

Je tomu tak proto, že viník může  buď 1) hovořit a přiznat něco, co neudělal, protože již nemůže déle snášet bolest,  nebo 2) nepromluvit, protože má dost odolnosti, aby si ponechal své tajemství. Osoba nevinná může buď 1) promluvit a vypovědět něco,  co neudělala, protože již nemůže déle snášet bolest a chce prostě aby mučení přestalo nebo 2) nepromluvit a vydržet utrpení protože odmítá přiznat něco, co neudělala.

Ve svých „Esejích“  píše  Montaigne: „Mučení je nebezpečný vynález,  je to spíše zkouška trpělivosti než pravdy (….) Protože proč by mě  bolest měla spíše přimět k tomu, abych přiznal, co je, než aby mě přinutila říci to, co není? A naopak, jestliže ten, kdo neučinil to, z čeho je obviněn, je dosti trpělivý,  aby snesl utrpení, proč by je neměl unést viník, pakliže se mu nabízí tak krásná odměna, jakou je život?“

Pochybná informace, vyrvaná při mučení, může být někdy pro toho, kdo ji vyslovil s jediným cílem uniknout kruté bolesti, fatální.  Uvedu několik příkladů:

BBC World Service vysílala 6.  října 2006 interwiew   s čínskou matkou, oplakávající smrt svého syna, 19tiletého mladíka, který byl odsouzen k trestu  smrti a týden nato popraven za zločin, který nespáchal, ale k němuž se na mučení přiznal. Sotva měsíc poté byl objeven skutečný vrah.

Jiný muž, také v Číně, který byl odsouzen k trestu smrti protože údajně zabil svou ženu, vzpomínal: „ Mučili mě a nedali spát 10 dní   a 11 nocí bez přestání. Nakonec jsem neměl jiné přání, než zemřít. Řekl bych jim cokoli, všechno, co chtěli slyšet“. Byl jedním z nemnoha šťastlivců, kterým byl trest smrti změněn na doživotní vězení. Poté, co strávil 11 let ve vězení v izolaci, jeho manželka se zčistajasna objevila živá a zdravá ve vesnici. Opustila prostě svého manžela beze stopy a odešla s jiným mužem.

Nedávno v jednom čísle Newsweek (20. června 2011) uvedl Christopher Dickey případ Ibn al-Shaykh al-Libi, člena al-Kajdy, který byl za Mubaraka mučen tajnými egyptskými službami dokud nepřiznal, že mezi jeho organizací a a iráckým diktátorem  Saddám Husajnem existovaly operativní vztahy – což chtěly slyšet výzvědné služby  presidenta G.W. Bushe – přesto ale žádné takové vazby neexistovaly.  „Chtěli mě zabít“,  prohlásil pak  FBI    al-Libi,  „musel jsem jim něco říct“.

To všechno se velmi dobře ví, je  přesto je mnoho těch, kdo pokračují ve chvále mučení a v jeho praxi.

Pro Jitřní zemi
z portálu Matthieu Ricarda
www.matthieuricard.org
přeložila Anna Servanská