Páteru Ceyracovi je nyní 97 let. Žije stále v Tamil Nadu, na jihu Indie. Bez finančních prostředků, bohatý soucítěním a dobrotou bez hranic se tento francouzský jezuita usadil na subkontinentu v roce 1937 a postaral se o 45.000 sirotků z nejchudších vesnic. Po desítky let jeho síť, tvořená dobrovolníky, živí a podporuje vzdělávání těchto zanedbávaných, příliš často vyloučených indickou společností, aby se z nich stali „lidé na vlastních nohou“. Pierre Ceyrac se rozhodl zakončit svůj život jako prostý mezi prostými, chudý mezi chudými, protože „v mém věku“, říká, „jediné, co ještě mohu, je milovat“.
Matthieu: Dalajláma často říká, že náboženství je otázka volby, kdežto pochopení a láska je potřeba.
Páter Ceyrac:Jestliže v lásce chybí respekt, pak to není láska. Chybí-li pochopení, není to láska. V Indii chudému člověku nikdy netykám. Ti, kteří tykají, jsou to kolonisté, bohatci, lidé vyšší kasty. Chudoba a bída jsou dvě různé věci. Bída – stejně jako bohatství – může odlidštit. Chudoba nikdy. Ježíš Kristus, jeho apoštolé, Marie byli chudí. Naše poslání je pomoci indickým přátelům, aby byli více, ne aby měli více. „Velký vývoj“, říkal Gándhí, „je být více“.
M.:Pochopení je ona zranitelnost, kterou máme v sobě vzhledem k utrpení druhého. Nezatvrdíme se. Odhodíme krunýř, který nás odděluje od druhých.
P.C.: V pařížském metru mě vždy znovu překvapí nedostatek sympatií. Lidé se nedotýkají, neusmějí se.
M.:Ve Francii se často sotva odvážíme pohledět na osobu která je ve vlaku vedle nás z obav, abyste neobtěžovali. A když náhodou o vás zavadí pohledem, zdá se, že vás ve skutečnosti nevidí. Jako byste byli průhlední.
P.C.: Přesto přese všechno jsem často – též ve Francii – překvapen neobyčejnou dobrotou lidí, i těch, u kterých se zdá, že mají jak srdce, tak oči zavřené. Jsou to druzí, všichni druzí, kteří utvářejí látku našich životů. Každý je „notou velkého koncertu univerza“, jak pravil básník Tákur……Skutečně si myslím, že člověk je vnitřně dobrý. Je vždy třeba vidět to dobré, to krásné v člověku, nikdy neničit, vždy hledat velikost člověka „vstoje, hlavu ve větru“, bez ohledu na náboženství, kastu, myšlení.
Photo Olivier Follmi
M.: Také si myslím, že každá lidská bytost má v sobě potenciál dobra, přestože se někdy od tohoto původního dobra odchýlí zrůdným způsobem. Jestliže lidé pociťují hlubokou úzkost, kterou neumějí identifikovat, je to možná tím, že pochybují o tom potenciálu lásky a dobra, který je v každém z nás. Bez toho potenciálu nemá život smysl.
P.C.: Je zvláštní, že se tato dobrota dala nalézt i v táborech Pol Pota v Kambodži. Byly tam mladé dozorkyně v maoistických uniformách, černá látka uvázaná v pase, kalhoty se širokými nohavicemi, tvrdé pohledy, chladné a černé pohledy. Mladé krásné dívky, tak kolem 20-22 roků. Nic je však nemohlo rozveselit. Pak se najednou jedno dítě rozeběhlo ke mně a vrhlo se mi do náruče. Tu se všechny dívky začaly s pochopením usmívat. ……………… V Kambodži mě často buddhističtí kněží zvali do klášterů a usadili mě na místě, které obvykle zaujímal opat. Modlili jsme se společně a bylo to strhující. Říkali jsme univerzální modlitbu, modlitbu všeobecné lásky.
Père Ceyrac et Matthieu par Henri Cartier-Bresson
M. : Láska nebo soucítění, které jsou určeny vyčleněným objektům, jsou nutně omezené a dílčí, smíšené se lpěním. Univerzální soucítění objímá všechny živé bytosti bez rozdílu. Je to stav úplné otevřenosti vůči druhému, posilovaný moudrostí.
Claudine Vernier-Palliez : Univerzální soucítění by tedy bylo vazbou mezi všemi náboženstvími, všemi spiritualitami?
P.C.: Některé varianty jsou zabarveny různými tradicemi, ale vždy se jedná o totéž hnutí lásky, jdoucí k druhým. Nemám rád slovo „charita“, má rys blahosklonnosti. Ale miluji slovo „láska“. Naše buržoasní charita chce mít pro svůj dar důvod. Skutečná charita je opakem piano-baru, kde hudbu určuje ten, kdo platí. Dávat znamená dávat. Dar náleží tomu, kdo jej obdržel. Jeho správa záleží na jeho odpovědnosti. …….. To, co darujeme druhým, nás osvobozuje a umožňuje nám být sami sebou. Já jsem tím, čím jsem, skrze druhé. To je vše, konec.
M.: Podle buddhismu neexistuje jedinec sám o sobě, ale jedině ve vztahu k druhým a k okolí. Naše štěstí nemůže existovat než prostřednictvím štěstí druhých. Lidé často zaměňují potěšení a štěstí. Když tak činí, hledají marně trvalé naplnění prostřednictvím prchavých rozkoší.
P.C.: Jsme vztahy – příjemci vztahů a zdroje vztahů. Čím více jsme „Osobnosti“, tím více jsme vztahy, a čím více jsme „Vztahy“, tím více jsme osobnosti.
M.: Nejhorší je představa, že lze být šťastný egoistickým způsobem. Štěstí egoistické je ve svém základu nefunkční. Někteří si myslí, že mohou vybudovat štěstí na utrpení jiných, zatímco naše štěstí přichází naopak skrze lásku a štěstí druhých.V buddhismu lze najít praxi, která spočívá ve výměně sebe sama a druhého. Vidíme sebe jako by nás viděl druhý a vidíme druhého jako nás samé. Může se přitom použít vdechu a výdechu ……..Dáváme se celí, beze zbytku, s myšlenkou, že každá bytost dostává vše dobré, co máme.a jsme ……. .. Takovým způsobem se stává láska tak přirozená jako dýchání.
P.C.:To je přesně ono. Potřebujeme k životu milovat stejně jako potřebujeme dýchat.
C. V.-P.:Říkáte, že nemůžeme být šťastni bez druhých. Ale jak je to s velkými meditujícími, kteří žijí po léta v jeskyni bez toho, že by někoho viděli nebo oslovili?
M.: Na začátku je zjištění neschopnosti pomáhat druhým, jež v nich vyvolá touhu rozvinout univerzální lásku, aby ji mohli lépe rozdávat. Jsou tak trochu jako žebráci, kteří by rádi uspořádali pro své druhy banket, ale nemají zásoby. Po všechna léta, která strávil velký tibetský básník Milaräpa v naprosté izolaci, nebylo jediné modlitby, jediné meditace, jediné mantry, kterou by nevěnoval dobru druhých. Taková osamělost umožňuje vybudovat nesmírnou sílu za jediným účelem, který stojí za to: pomáhat všem živoucím bytostem bez výjimky. Někoho může napadnout, že kontemplativní život je neužitečný. Jenže to je jakoby se při budování nemocnice tvrdilo, že práce zámečníků, elektrikářů, zedníků neposkytuje péči nemocným. Když je nemocnice hotová, pomůže daleko více, než kdyby bylo potřeba operovat na ulici.
P.C.: V Indii moje modlitby jsou za jiné, pro jiné. Vždycky se snažím vidět, jaký je vliv druhých na můj život. Jsou muži, kteří mě ovlivnili na celý život, jako Mahátma Gándhí. Stane se, že stačí setkat se s někým na tři vteřiny, aby určil zbytek vaší existence. Je to, jako když se míjejí dva vlaky. ……
M.: Znám někoho, kdo se potkal se svým duchovním učitelem pouze během několika minut. Bylo to, jako kdyby se v něm otevřelo okno. Stačilo to.
C. V.-P.:Trpíte samotou?
P.C.: Ano, je to moje jediné utrpení. Trpím kulturní samotou. Toto utrpení nevzchází vůbec z horka, nepohodlí nebo z komárů. A vy, Matthieu, trpíte samotou?
M.: Vůbec ne (smích). Okamžiky samoty jsou požitkem. Jsou jako hlína, kterou dostane hrnčíř, aby vytvořil dílo.
P.C.: Musím se ještě mnoho učit. Teď jsem dostal v životě přesčas, abych se naučil více milovat.
Photo Olivier Follmi
V první informaci o Matthieu Ricardovi na tomto portálu (http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazevclanku=znalosti-a-moralni-hodnoty&cisloclanku=2011010001) nebyla zmíněna jím založená nezisková organizace Karuna-Shéchèn. Doplňuji, že projekty této neziskovky, zaměřené na vzdělávání, zdravotní a sociální služby, péči o seniory a pomoci nejubožejším jsou realizovány z prodeje knih Matthieu Ricarda. Výčet 41 projektů, zakončených za 20 let, představuje v úhrnu 7 millionů eur a je zveřejněn na stránkách http://www.matthieuricard.org/index.php/humanitarian/
Jezuita páter Ceyrac a buddhistický mnich Matthieu Ricard nejspíš neznají vyjádření Gustava Meyrinka, že „láska se nemá rozkvákat“, svým životem to ale úspěšně naplňují.
Pro Jitřní zemi
z portálu Matthieu Ricarda
www.matthieuricard.org
přeložila Anna Servanská