Kniha Farewell to Growth vyšla v roce 2007 ve francouzštině a do angličtiny byla přeložena o dva roky později.Tato útlá publikace je jakýmsi shrnutím hlavních myšlenek konceptu de-growth a je přínosná zejména svou přístupností širšímu publiku i zaměřením na možnost konkrétní implementovat proti-růstové návrhy do praxe na různých úrovních. Jejím cílem je sloužit jako "nástroj, který může být použit kýmkoliv, kdo se aktivně angažuje v environmentální politice, nebo v politickém aktivismu a to zejména na lokální nebo regionální úrovni" (s. vii).

Autor knížku rozdělil do tří částí. První vysvětluje, co to je de-growth, jaké jsou kořeny tohoto konceptu a proč ho potřebujeme. Začíná jmenováním prvních vlaštovek, které lámou tabu růstu. Kromě ne až tak překvapivých aktivit anti-globalizačních skupin byli nuceni se s tímto tématem konfrontovat i politici / čky v italských parlamentních volbách v roce 2006 a ve francouzských prezidentských volbách v roce 2007. Typickým představitelem de-growth myšlení je například hnutí Cambiaresti, jehož cílem je podporovat férovou ekologickou stopu - koncept umožňující vypočítat úroveň zatěžování přírody vlastní spotřebou.

Podle Latoucha de-growth neznamená negativní růst. Takové chápání je jen dokladem uvěznění myšlení o společnosti v termínech růstu a jeho opaku. Kontrakce hospodářství bez jakýchkoliv doprovodných opatření vede k chaosu, nezaměstnanosti a zásadnímu narušení zdravotních, sociálních, vzdělávacích a i enviromentálních standardů. Proto je třeba přijmout de-growth nebo a-growth ve smyslu a-teizmu a opustit tuto víru v pokrok skrze produkci a spotřebu. Cílem de-growth je "vybudovat společnost, v níž můžeme lépe žít a zároveň méně pracovat a spotřebovávat" (s. 9). V Latouchovi je cítit Adornovu a Horkheimerovu kritiku osvícenství. Snaha o růst inštrumentalizuje lidí, kteří se stávají pro systém nadbytečnými. Růst je cílem sám o sobě, místo toho aby fungoval ve prospěch lidí, případně aby byl odmítnut jako směr vedoucí do záhuby.

V kapitole o závislosti na růstu ukazuje jak má reklama za následek nadměrnou spotřebu a cituje průzkum, podle kterého si 90% ředitelů velkých amerických společností myslí, že bez reklamní kampaně by nebylo možné prodat nový produkt a 51% z nich si myslí, že reklama lidi přesvědčila, aby si kupovali věci, které ve skutečnosti nechtějí. Vedle reklamy a možnosti půjčit si je dalším motorem růstu konzumerismus. Latouche cituje padesát let starou myšlenku amerického analytika trhu Victora Lebowa, podle kterého bylo třeba v zájmu fungování ekonomiky, abychom naše "duchovní uspokojení hledali ve spotřebě" (s. 19). Neustále se opakující rituál nákupu az něj plynoucí dočasné ukojení nutkavé žádostivosti umožňuje například tzv.. vbudované zastarávání (built-in obsolescence). Je prakticky nemožné najít kohokoliv, kdo by zkažené věci opravil. Mnohem levnější je anti-sociálním a anti-ekologickým způsobem vyrobit další kus zbytečné elektroniky. Latouche vychází ze známého analytika konzumerizmu, jehož knihy vycházejí v češtině, Gillese Lipovetskeho, podle něhož má tato hyper-spotřeba za následek paradoxní štěstí vedoucí k epidemii depresí a dalších psychických chorob.

Tento základní argument kritiky současné společnosti je podle mého názoru vhodné upravit o vliv farmaceutického průmyslu. Ten podobně jako další průmyslová odvětví vytváří potřeby po svých produktech - antidepresiva, což má za následek umělé objevování stále nových a nových chorob a jejich následné diagnostikování. V češtině na toto téma vyšla například kniha od Johna Virapena Nežádoucím účinkem: smrt. Jako v případě argumentu o vytváření zbytečných potřeb, tak v případě argumentu o "skutečném" růstu počtu psychických onemocnění je třeba přicházet s argumentací opřenou o empirický výzkum. Odlišení pravých od falešných potřeb je neméně náročné jako odlišení psychicky nemocných od psychicky zdravých v situaci, kdy samotní psychiatři, Uplatňovatel si toto privilegium, se chovají stejně ekologicky iracionální jako zbytek populace směřující k přírodní katastrofě. Pokud Franz Fanon ve své knize Black Skin, White Masks poukázal na nemožnost navrácení arabských psychiatrických pacientů v koloniálním Alžírsku do společnosti kvůli jejímu rasové rozpolcenosti a neochotě přijmout, jak bychom mohli očekávat, že sociální rozdělena společnost bude schopna přijmout svých méně úspěšných členů? Rostoucí množství psychických narušení tak není důsledkem individuálního problému, které má být řešeno individuální konzumací psychofarmak, ale důsledkem nesprávného směrování "zdravé" části nemocné společnosti. Logickým pokračováním pak je považování "nemocných" za "zdravých" a naopak a tedy vítání zpráv o nárůstu prodeje anti-depresivní ve Francii a nikoliv jejich kritika. Dá se říci, že nárůst psychických "onemocnění" v nemocné společnosti znamená, že společnost se pomalu obrozuje.

Latouche následně poukazuje na nadměrnou spotřebu, která vytváří ekologický dluh vůči budoucím generacím a cituje Henryho Kissingera, podle kterého v roce 1974 bylo vhodným řešením zastavení růstu počtu obyvatel, nebo jeho redukce v zemích Třetího světa. Opačným argumentem je absence obav z přelidnění díky technologickým možnostem, které dosud vždy předběhli růst světové populace. Jejich ekologická neudržitelnost však vede Latoucha k poslední možnosti a tou je snížení spotřeby masa a spravedlivější rozdělení zdrojů nejen v rámci států, ale iv globálmom měřítku.

Druhá část recenzované knihy se zabývá konkrétními představami, jak by post-růstová utopie mohla vypadat. Argumentuje ve prospěch kulturní revoluce místo nedostačující volební změny. Používá termín "konkrétní utopie", který umožnit reálné naplnění myšlenky, že jiný svět je možný. Cílem je "celková teoretická soudržnost" (s. 32). Latouche vytváří seznam osmi "R", tedy osmi více či méně konkrétních návrhů, co je třeba udělat, aby bylo možné se k realitě de-growth přiblížit. Jeho cílem je dosáhnout změnu hodnot (re-evaluate) - aby altruismus nahradil egoismus a zejména aby naším cílem přestalo být přírodě dominovat, ale žít s ní v harmonii. Potřebujeme se znovu zamyslet (reconceptualize) nad koncepty jako vzácnost, které mají smysl pouze jako výraz vytvářených nekonečných potřeb a tužeb. Je potřeba přizpůsobit (restructure) produkci měnícím se sociálním vztahům a hodnotám. Musí dojít k mnohem rovnoměrnější redistribuci a to jak v národním, tak globálním rámci. Relokalizácia pak znamená nejen přesun distribuce na lokální úroveň, ale i znovuobjevení lokálních kulturních kořenů. Velmi důležitá je redukce odpadu, turismu a délky pracovního týdne. Posledním "R" je recyklace.

Latouche následně argumentuje ve prospěch místní demokracie, nebo tzv.. bio, zda ekoregionu, který se vznačuje vysokou mírou ekologické nezávislosti. Ekonomická autonomie neznamená autrakiu, ale předpokládá obchod s nadbytkem. Zároveň nutně musí vést k lokální monetární politice.

De-growth podle autora ve skutečnosti má svůj původ v zemích globálního jihu a byl odpovědí na rozvojové projekty utiskující místní obyvatelstvo. Tento post-rozvoj předpokládá odmítnutí naratívu modernizace a opakování chyb industrializovaných zemí. Postavení se pozápadňovaniu ale neznamená redukci produkce například v Africe. "Post-rozvoj, který musí být plurálny, znamená hledat kolektivní formy prosperity, které nekladou důraz na materiální blahobyt ničící životní prostředí a sociální vazby" (s. 62).

Třetí kapitola je charakteristická potřebou pragmatismu v politickém boji a jejím cílem je představit konkrétní kroky, které by mohly k post-růstové společnosti vést. Do jisté míry se tato část překrývá s druhou částí a reprodukuje některé návrhy v rámci osmi R. Cílem má být snížit ekologickou stopu na méně než jednu planetu, zda zavést daň na transport, aby v jeho ceně bylo zahrnuto znečištění. Do praxi těžko převoditelný bodem je podpora přátelství a dobrým sousedským vztahům. Kritika naivity postoje, že bychom se k sobě měly hlavně lépe chovat zde jistě najde svůj terč. Velmi důležitý je poslední bod, podle kterého bychom měli vyhlásit moratorium na jakékoli další technologické inovace. Nejprve je třeba zhodnotit současnou situaci a zásadně změnit směřování technologického vývoje ve prospěch například zelené chemie, zda životního prostředí medicíny místo genetiky.

Překvapivé při autorově programu bioregionalizmu je jeho snaha o prosazení daně na finanční transakce, či daně na nadnárodní koncerny.Nepochybně je to v současné situaci jedna z cest jak omezit nejhorší excesy kapitalismu, ale v lokalizovaném světě, kde se vyměňuje pouze nadprodukce už snad takové daně nebudou potřebné. Latouche správně poukazuje, že pokud by byl jeho další návrh - princip, že kdo znečišťuje ten platí - důsledně uplatňován, znamenal by revoluci a galon benzínu za čtrnáct amerických dolarů místo jednoho. Na základě dosud uvedeného nepřekvapí, že "de-growth je zásadně anti-kapitalistický" (s. 91). Avšak jeho pozice není zcela soudržná, když na téže straně píše "peníze, trhy, zisky a námezdní systém ... nejsou nutně překážkami samy o sobě ... Důležitější je, že nejsou artikulované tak, aby vytvořily systém. "(Ibid.). Různé tradiční společnosti znají trhy, či práci za mzdu, podstatné však je, že nejsou kapitalistické, ačkoliv se v jejich rámci nacházejí kapitalisty. Podle Latoucha je třeba, aby byly sociální instituce, které známe z kapitalismu ukotvené v odlišné logice. Kapitalismus se mimo jiné vyznačuje tím, že odměňuje určité chování, to ale neznamená, že neumožňuje jiné logiky fungování, avšak pokud Latouche na jednom místě požaduje změnu z egoismu na altruismus, jak může na jiném takové chování akceptovat v případě, že není základním znakem systému. Omezení možnosti nekonečné akumulace kapitálu je nejen předpoklad snížení nadměrné spotřeby, ale zejména omezení sociální polarizace, která v první řadě umožní soudržnější lokální společnost. Je zarážející, že Latouche tento klíčový prvek kapitalismu ponechává bez povšimnutí a jen implicitně je lze odvodit, že pod odmítnutím kapitalismu jako systému má na mysli právě zamezení akumulaci kapitálu. Na druhou stranu je možná vhodné aby nedošlo ke zbytečným revolučním excesům a aby byla de-growth společnost dosažená postupnou cestou, která umožní postupně transformovat i takovou klíčovou charakteristiku kapitalismu, jakou je možnost neomezeného zisku.

V rámci debaty o tom, zda je de-growth levicový nebo pravicový se autor přiklání k názoru, že potřebujeme novou osu s jedním koncem ekologickým a druhým predátorské. Avšak zároveň preferuje sociální demokracii Ségolène Royal, Gerharda Schrödera, zda Romana Prodiho a doufá, že hodnoty solidarity a rovnosti se podaří rozšířit i na budoucí generace a tak zamezit ničení přírody.

Důležitou součástí knihy je odpověď kritikům ekologicky důsledného přístupu, které se Latouche věnuje v různých částech textu. Častou reakcí na autory / ky, kteří používají termíny jako "lokální", či "komunita" je kritika nostalgii po minulosti, paternalismu, elitářství či výsměch víry v pravdu a lásku. Latouche cituje Michaela Singleton, který se na jedné straně takové kritice nesnaží uniknout, na straně druhé jí odpovídá představou o sice moderním, ale stále ještě méně individualistického životě jak žijeme dnes. Podle něj je de-growth "... nově celém životě proniknutém organickým přístupem k místu, které umožní aby lidé mohli spolu trávit více času, tak jako to dělali do roku 1960 díky, mimo jiné vesnickým školám, "rodinným" firmám, lokálním obchodem a kinům místo trávení jejich času pendlovaním mezi školou, industriální zónou a supermarketem na okraji města. "(s. 47) Latouche dodává, že" alternativní rozvoj na jihu i na severu nemůže být ani nemožný návrat do minulosti ani uniformovaný de-growth modlí vnucen shora ... musí to být syntéza už ztracených tradic a modernity, k níž byl lidem dosud odepření přístupu "(s. 62).

Postoj k technologiím je u Latoucha ambivalentní. Na jedné straně kritizuje technooptimizmus, na druhé straně vítá energetické úspory, které je možné dosáhnout právě díky moderním technologiím. V tomto ohledu by autor mohl zastávat koherentnější postoj a jasně určit na jakých základech by konkrétní technologie akceptoval, případně odmítal. Důležité je to i ve světle snah dosáhnout "rozvoj" na jihu skrz využití středně náročných technologií. Tyto se na první pohled mohou zdát vhodnější jako nesmyslné high-tech projekty v předchozích dekádách, avšak při bližší analýze jsou, jak ukazují Emma Crewe a Elizabeth Harrison ve své knize whose Development?, Stejně kulturní slepé.

Problémem knihy je také nejasné definování pojmu "politicking", které by se dalo přeložit jako politikaření. Latouche odmítá zakládat de-growth stranu ze strachu, že by se zapletla do politikaření (s. 95-96) a zdá se být elitárom, jehož cílem je působit na myšlení všech tak, aby se zamysleli nad některými argumenty (ibid.). Zatímco taková pozice může být z pohledu radikálního demokrata velmi atraktivní, její odůvodnění už je méně smysluplné. Pokud bychom si totiž za definici politikaření dosadili každodenní politické boje, bylo by jen demokratické, pokud abychom se do nich z post-růstové pozice usilovali zasáhnout. O to je možné usilovat více způsoby a přestože odmítání politických stran jako inherentně zkorumpovaných je legitimní názor, odmítnutí politikaření jako jakési nižší formy politiky je elitářským postojem, který zamezuje aktivnímu angažování se v každodenní politice.

Posledním kritickým zastavením se v závěru artikulovaný pozice mezi Antropov-a eko-centrizmom. Ekocentrizmus hluboké ekologie (deep ecology) Latouche karikovat na tvrzení, že přežití švábů je důležitější než přežití lidí. Sám se ale ptá, zda je nutné se vyhranil směrem na jednu či druhou stranu. Lidí považuje za nadřazený druh, na základě toho že mají podle některých rozum, podle jiných duši. Zároveň si ale velmi správně uvědomuje, že taková nadřazenost neplatí pro kulturu Asma z Papui Nové Guineji, kde príslišníci jiného kmene jsou na úrovni zvířat, zatímco některé domácí zvířata jsou součástí rodiny. Tam prostě rozdělení na přírodu a kulturu, které je základní součástí našeho myšlení, neexistuje. A Latouche dále píše: "Jsem přesvědčeni, že Asma se mýlí. Problémem je, že jim to můžu dokázat pouze zevnitř mé vlastní kultury "(s. 99). Pokouší se proto najít umírněnou pozici: "Mezi extrémy chování ke zvířatům jako k lidem (jako animisté) a chování k lidem jako k věcem (jak to dělá moderní techno-hospodářství) existuje prostor na respekt věcí, živých bytostí a lidí" ( s. 102).Modernity netřeba odmítnout, je třeba ji překonat a je třeba přijmout eko-antropocentrismus. Ekologické starosti mají být ústřední součástí našeho sociálního, politického, kulturního a duchovního života.

Taková středová pozice pak pro Latoucha neznamená přijetí ekologických kultů, eko-feminismu, zda new age nebo neo-pohanství.Okamžitě se tak vyvstává otázka jak chce autor svou pozici odůvodnit. V celé knize na jednu stranu kritizuje přílišnou racionalitu za to, že nás přivedla do slepé uličky bezmezné víry v technologie, tak jak na to poukázali ve své kritice osvícenství už Horkheimer a Adorno. Na druhou stranu ale je jeho pozice stejně racionální. Takové vyústění je jen logickým důsledkem osvícenství, je jeho radikalizací, tak jak se o ni snažili i zmínění představitelé kritické teorie. Avšak jak můžeme bojovat rozumem proti rozumu? Nejsou to právě různé formy víry, které jediné jsou schopny omezit rozum v jeho podmaňování si přírody? Není omnipotentný rozum právě ten, který je schopen omezit sám sebe? Pokud Latouche zakončuje svou knihu citátem Oscara Wildea, že "všechno umění je celkem zbytečné ... a proto zásadní "(s. 105), kde ve svém racionálním přístupu k přírodě ponechává prostor takové zásadní zbytečnosti? Sám cituje Jacquese Godbouta podle kterého "umělci připomínají modernímu člověku, že pokud chce aby cokoli co dělá mělo smysl, musí se tak či onak přihlásit k nějaké formě animismu" (s. 104). Není tato věta popřením odmítnutí všeho, co se nějakým způsobem přibližuje new age, zda neo-pohanství? Pokud se lidé chovají iracionálně v tom smyslu, že ničí své okolí a nejsou schopni či ochotni se nechat racionálními argumenty přesvědčit, není iracionální odpověď v podobě víry smysluplná zvláště ve světle potřeby dávat věcem smysl, který jim modernity bere?

Serge Latouche napsal knihu, která je skvělou syntézou základních myšlenek de-growth hnutí, v němž se setkávají ekologicky uvědomělý občané s nevládními organizacemi a akademickou sférou. Dává v ní sbohem růstu a přesvědčivě argumentuje ve prospěch lokální ukotvených společenství s udržitelnou spotřebou. Podobné argumenty na Slovensku chybí nejen v pravo-levých debatách v Národní radě, ale člověk se s nimi zřídka potká i v konkurenceschopnost podporující Straně zelených, či na stránkách blogu kritické ekonomie. Harmonický vztah k přírodě je pro lidstvo nezbytností a bylo by vhodné, kdyby se taková myšlenka stala součástí každodenního myšlení nás všech.Překlad recenzované knihy by tomu mohl napomoci.

Tomáš Profant

Zdroj: http://www.jetotak.sk/autonomna-zona/serge-latouche-farewell-to-growth-polity-press-2009

Převzato z www.putnici.sk