Sto a osm  úsměvů   http://www.matthieuricard.org/index.php/archives/2011/10/
Úsměvy jsou všeho druhu: některé vyjadřují radost, uspokojení, dobrotivost nebo vnitřní mír. Naproti tomu cynismus, opovržení nebo chorobné uspokojení ze završeného škodícího činu se vyznačují jinými úsměvy.

Úsměv je spojen s různými emocemi.  Disponujeme tedy celou velice diferencovanou škálou, jež zahrnuje: pobavení (od lehkého pousmání až po smích se slzami), spokojenost (klidnější uspokojení), vzrušení (před novinkou nebo výzvou), ulehčení (když se rozptýlily takové emoce jako strach, neklid a překvapení),  obdiv (před tím, co nás zasáhne údivem,  co obdivujeme  a co přesahuje naše chápání), nadšení (že se nám podařilo zdolat  obtížný úkol, podat mimořádný výkon), zářící pýchu (když naše děti obdrží zvláštní vyznamenání), vzlet (když jsme svědky aktů veliké dobroty, šlechetnosti a soucitu), vděčnost (ocenění  altruistického nám určeného činu),  a zlomyslný jásot (když se kocháme utrpením druhého například při pomstě).  K těmto příkladům můžeme ještě připojit  jásot, potěšení, okouzlení, a další.

Uvedený výčet se zakládá na pracích Paula Ekmana,  jednoho z vynikajících odborníků, kteří se specializují na emoce,  a registruje emoce, jež mají složku radostnosti,  vyvolávají většinou úsměv a  jsou vyjádřeny zvláštním výrazem a tónem hlasu.

Má-li však radost trvat a  plně se rozvinout, má-li se stát – jak napsal Corneille  – „otevřením  srdce“, musí být spojena s dalšími složkami skutečného štěstí:  s moudrostí, dobromyslností a vymaněním ze jha negativních emocí. Jakmile vtrhne zlovůle nebo žárlivost, radost náhle zhasne. Nechť se  vplíží lpění, sobectví nebo pýcha a radost se zvolna udusí.

(Výňatek z knihy “108 Sourires”, která vyšla v ediciLa Martinière).

Komentář překladatelky

Matthieu Ricard, původně výzkumný pracovník-  molekulární biolog -  Pasteurova ústavu v Paříži, žije již 40 let jako mnich v  klášteře tibetského buddhismu Shéchèn v Nepálu, překladá posvátné buddhistické texty z tibetštiny, je tlumočník dalajlámy, zakladatel nadace Karuna- Shéchèn, uznávaný fotograf  a činný člen Institutu mysl a život, ústavu, jehož vznik inicioval dalajláma v roce 1987  a který byl pak roku 1990 oficiálně založen jako nezisková organizace v Louisville, Colorado (USA)v rámci úsilí o sbližování vědy a spirituality (Mind and Life Institut, http://www.mindandlife.org).  V textech, jež  Matthieu Ricard zveřejňuje  a ve svých přednáškách, pořádaných   vysokými školami a psychologickými a sociologickými pracovišti  v Evropě a v Americe  (což lze zjistit pravidelným sledováním  záložky  Évenments na jeho webu http://www.matthieuricard.org/index.php/events/ ) podtrhuje úlohu štěstí coby významné součásti pozitivních psychických stavů. Český překlad jeho obhajoby štěstí (Plaidoyer pour le bonheur, NiL Editions 2003) vyšel v roce 2008 u Rybka publishers pod názvem Kniha o štěstí.

Všimněme si, že ve  výňatku  ze své knihy, který tvoří obsah jeho nejnovějšího blogu, hovoří Matthieu Ricard  o skutečném štěstí  a o jeho složkách – o  moudrosti, dobromyslnosti a nepřítomnosti negativních emocí.

Jestliže by se na první pohled mohlo zdát, že zdůrazňování štěstí  u buddhistického mnicha  je  v rozporu s přijetím  čtyř základních  pravd Buddhy -  s zejména s  tou první, která  nekompromisně  zjišťuje všude přítomnou realitu strasti, pak výše zmíněný výčet složek skutečného štěstí (moudrost, dobromyslnost a nepřítomnost negativních emocí) nás z takového omylu vyvede.  Duchovní kultura   Asie, zejména buddhismus  – na rozdíl od  evropského i  amerického kontinentu  –  nezdůrazňuje utrpení  jako významného činitele spásy. A rozhodně se v ní nestkáme s takovým zbožněním utrpení,  které by považovalo utrpení samo o sobě za zásluhu, případně  úsilí o štěstí pak za hříšnost.  Dělat si utrpení, abychom odčinili své nectnosti, je buddhismu cizí. Ani česká mystická škola, odvolávající se svým zakladatelem na dědictví tibetské linie Kagjüpa,  to nedoporučuje: „ …nemůžeš být mystičkou,  ani kdybys žila naprosto bezúhonně, v režném oděvu kajícníka, který denně bičuje své tělo, aby si udělal utrpení na vyrovnávání svých duševních poklesků…“ (Květoslav Minařík: Praxe Přímé stezky 1, Canopus  Praha 2002, s. 93)

Rozhodující je vnitřní postoj ke strasti, postoj, jehož zásady formuluje čtvrtá pravda o stezce, vedoucí ke zničení strasti.  Forma askeze, plynoucí ze spásné osmidílné stezky, nemá charakter sebetrýzně. Potlačení   kořene zhoubných věcí  (chtivost, nenávist, blud) spočívá v  úsilí o  rozvoj věcí spásných (nesobeckost, dobrotivost, vědění).    Mravní příkazy stezky nejsou k tomu, aby trápily člověka omezováním, ale aby mu pomohly změnit tendence jeho životních sil,  určovaných převážně chtivostí, nenávistí a bludem.

Opět cituji Minaříka, doporučujícího v dopisech svým žákům: „…pravé štěstí pochází výhradně z vnitřní proměny, jak dalece se člověk přiblížil dokonalosti této proměny, do takové míry bývá jeho štěstí pevné“ (Praxe Přímé stezky 1, s. 143);  „Máte jeden hlavní úkol: setřást ze sebe všechny i velmi jemné záchvěvy negativního charakteru. Máte celou svou bytost promýt radostností, až dosáhnete …absolutní imunity vůči mimovolnému myšlení. Pak Vaše radostnost  bude trvalá a nenarušitelná…“ (tamtéž, s. 239)

To vše je základní linií, nesoucí se nejen texty a přednáškami  Matthieu Ricarda, ale protkávající celý jeho  život – v souladu s učením tibetského buddhismu.  A totéž platí pro  život 14. dalajlámy.