Starší článek, ale stále aktuální...

Všiml jsem si, že je v poslední době velice v módě vyjadřovat se (velice odborně a fundovaně, jak jinak, že?) k problematice Mayského kalendáře a roku 2012. Každý se snaží o své jedině správné pravdě přesvědčit čtenáře "vysoce odbornými argumenty" :-)
Původně jsem si říkal, že tohoto nemám zapotřebí, a své jsem si na těchto místech řekl již před mnoha lety... No ale nakonec jsem neodolal a rozhodl jsem se, že na tomto místě vytvořím jakýsi volný seriál se svými postřehy :-).
Začnu poněkud zeširoka a z úplně jiné strany. Otázka zní, zda za cca 2 roky může přijít cosi, co by mohlo způsobit zničení civilizace. Nesmysly o tom, že Mayský kalendář končí, či 21.12.2012 má přijít konec světa, apokalypsa či podobně, nechme stranou. Mayský kalendář nemůže končit neb starým civilizacím bylo naše lineární pojetí času neznámé a čas pro ně byl cyklický. Mayský kalendář se prostě protočí opět na začátek. Konec světa, apokalypsa atd. jsou zhusta nesmyslné kategorie. Naše planeta prošla tolika úděsnými katastrofami, které prakticky zničily veškerý život na planetě a přesto znovu obžila a dál nesla život, že je hloupost mluvit o nějakém konci. Jde spíš o indicie, které mohou vést k domněnce o ohrožení naší civilizace.
Vraťme se chvíli na začátek našeho století, do vesničky Fatima v Portugalsku. Zde bylo třem dětem zjeveno "čímsi", "cosi" co dnes známe jako tři Fatimská proroctví. Pokud se chcete dozvědět více doporučuji >>ZDE>>>. Dvě z těchto proroctví se zhusta naplnila a byla Vatikánem lidem sdělena tak, jak si "účastníci procesu zjevení" přáli a zdá se, že i v plném rozsahu.
Jiná situace nastala u proroctví třetího. To mělo býti sděleno lidu prostému v roce 1960. V tomto bodě se stalo chování církve zajímavé. V roce 1960 nic publikováno nebylo.  V roce 1980 došlo k zajímavé události. Jan Pavel II. na přímou otázku odpověděl sdělovacím prostředkům následující:
"Pro složitý obsah a v zájmu toho, aby jistá velmoc nebyla podnícena k jistým činům, dali všichni dosavadní držitelé Petrova stolce přednost diplomatické formulaci třetí části fatimského poselství. Každému křesťanovi by ale mělo postačit, že tam je možno číst, že oceány zalijí celé světadíly, a že miliony lidí budou v několika minutách odvolány z tohoto života. Pak by už skutečně neměli toužit po zveřejnění tohoto tajemství."

"Mnozí ho chtějí znát jen z touhy po senzaci. Přitom však zapomínají, že znalost znamená také odpovědnost. Je nebezpečné, když současně nemají zájem nic dělat, neboť říkají, že zlu se stejně nedá zabránit."

"Církev se musí připravit na velké zkoušky. Ty po nás mohou žádat dokonce i nasazení vlastního života pro Krista a naprostou oddanost Kristu. Mohou být zmírněny modlitbou, ale nemohou již být odvráceny, neboť jen tak může dojít k opravdové obnově církve."
 Jan Pavel II., Fulda, NSR, 1980

Jak to bylo dál? Inu nijak... V roce 2000 došlo k publikování údajné interpretace textu, ale nic z toho co papež naznačoval v roce 1980, v textu není. Upozorňuji, že v roce 1982 byl Svatý otec mladý a čilý, a tak tento rozpor nelze svádět na sklerózu či zmatenost hlavy katolické církve.
Máme tedy první indicii, pochybnost nebo jak to nazvat, o bezproblémovém průběhu roků příštích?


Kolem roku 2012 se nashromáždilo několik mýtů, které je dobré určitě zmínit. Většina lidí datum 21.12. 2012 spojuje pouze s Mayským kalendářem.
Přesto ale existuje ještě další spojení. Za zmínku určitě stojí teorie Time Wave Zero, který vychází z ideí Terence a Denise McKennových. Na základě studia I-ťingu, mayského kalendáře a dalších pramenů, vytvořili teorii, podle které vývoj probíhá ve stále se zrychlujících fraktálních cyklech, gradujících do bodu Nula, který je podle nich totožný právě s koncem velkého cyklu mayského kalendáře 21.12.2012. Více >>ZDE>>.
K dalšímu možnému propojení onoho data s egyptským kalendářem se určitě vrátím později.

V poslední době je možné se dočíst v různých sdělovacích prostředcích různá moudra o tom, že:
a) Mayové nezanechali žádné poselství, či věštbu o konci světa a podobně
b) potomci Mayů neočekávají žádné mimořádné události o tomto datu
K bodu a) lze uvést jediné. Posuzovat mayskou civilizaci způsobem, jakoby žila odříznutá na pustém ostrově, je holý nesmysl. Je třeba posuzovat tuto civilizaci jednak v celkovém kontextu jihoamerických civilizací (dnes již nikdo nedokáže říct co "už", nebo co "ještě", byly Mayové), a jednak jako civilizaci, která byla do té míry kontroverzní, že nad tím zůstává rozum stát.
Jen pro ilustraci... Mayský kalendář byl zpracován s takovou přesností, že může být zdrojem závisti i pro současně lidstvo. S pomocí nejdokonalejších technických zázraků dneška, tedy počítačů, a dalších přístrojů, vědci spočítali délku roku na 365, 242 198 dní. Nejde ani zdaleka o nějaký veliký objev, když vezmeme v úvahu, že kněží Mayů (kteří nepoužívali kolo!!!) už věděli, že rok má 365,242 129 dní.
Dále: Titíž Mayové dokázali s přesností do 0,0004 (34s) stanovit délku lunárního měsíce.
Chyba při výpočtu času otáčení Venuše okolo své osy během 50 let činila pouhých sedm sekund! Současný člověk to dokázal spočítat teprve koncem minulého století — o celých tisíc let později!
O deformaci hlav, které pak vypadaly jak hlavy filmových vetřelců netřeba snad ani mluvit. Zkrátka divné věci...

K bodu b) asi toto. Tyto informace jsou relevantní asi jako zpráva v novinách, která by zněla takto: "Čeští potomci Keltů se nebojí roku 2010, protože keltští druidové v roce 300 p.n.l. nepotvrdili prohlubování hospodářské krize v tomto roce."

Z výše uvedených důvodů se naprosto a úplně ztotožňuji s článkem, který (pokud jste ho ještě nečetli) najdete >>ZDE>>>.
Jak jsem již naznačil, je pochopitelné, že veškeré americké civilizace byly více, či méně provázené. Nebo, což by mohlo být ještě více zajímavé, vycházely z jednoho zdroje. Pokud se zamyslíte nad faktem začátku všech "moderních" velkých civilizací v podstatě okolo stejného data, to jest cca 3100 p.n.l., stane se vše jste mnohem zajímavější:
Náš současný velký cyklus (3113 př. n. l.- 2012 n.l.) se nazývá Věkem Pátého Slunce. Tato doba je řízena 4. Zemí . Pátý Věk je syntézou předchozích čtyř. Čtvrtá Země (maysky Caban a aztécky Ollin) má několik významů: pohyb, posun, evoluce, zemětřesení, navigace, synchronizace, hledání klíče, želva. V mayštině svět olu ollin znamená vědomí.

Podle mayského kalendáře bylo datem, kdy Země vstoupila do doby Pátého světa, 13. srpna 3113 př. n.l., zapsáno mayským způsobem dlouhodobých počtů jako 13.0.0.0.0. Každý den od tohoto momentu byl označen počtem dnů, které uběhly od kosmického počátečního bodu.

Dle Dr. Jose Arguellese z "Time and The Technosphere " - 13. srpen 3113 př.n.l. je tak přesné datum, jaké jen můžeme pro začátek dějin získat.
První egyptská dynastie se datuje 3100 př.n.l., první město Uruk v Mezopotamii také 3100 let př. n.l., hindská Hindu Kali Yuga r. 3102 let př. n.l., a co je nejzajímavější, dělení času na 24 hodin po 60 minutách a 60 vteřinách (a dělení kruhu na 360 stupňů) také kolem roku 3100 př. n.l. v Sumeru.

Okolo tohoto data v Irsku budují 250 000 tunový monument Newgrange.
Cca 3100 př. n. l. - začíná nejranější fáze stavby Stonehenge.


Hádanka pro pozorné na závěr:
"Největší anomálií je '12.19.19' uvnitř kruhu; ale teď si uvědomujeme, že se snažili nastínit paralelu mezi prosincem 2004 a tím, co se stane v prosinci 2012."
Hádejte co se stalo 26. prosince 2004?

Napadá mě jaký impuls, nebo spíše jaké trauma, lidi té doby donutilo k činům, které ze všeho nejvíc připomínají pokus odříznout se od všeho, co bylo do té doby. Vše jako zoufalé pokusy zapomenout na to co bylo, zafixovat současnost a budoucnost od jednoho bodu. Včetně jiného systému kalendáře, počítání času, budování nepříliš logických monumentů a tak dále. Zajímavé je ovšem i to že se k onomu období vztahují ještě další události.
Indický vědec profesor Kumar Kanjilal předpokládá, že strašlivá bitva u Kurukshetry, na níž se podíleli i potomci bohů, se konala okolo roku 3100 před naším letopočtem. Tato bitva je popsána v eposu Mahábhárata.

Mahábhárata, společně s Rámajánou, jsou speciálním druhem hinduistických spisů nazývaných Itihása, což znamená "to, co vskutku bylo". Itihásy jsou součástí hinduistického kolektivního vědomí. Jsou to hluboké kořeny indické kultury a většina Indů je má vryty hluboko v srdci.
Mahábhárata je velký epos o historii Indie složený z 18ti knih (parva). "Mahá" znamená "velký" a "bhárata" je tradiční pojmenování Indie odvozené od starobylého krále Bharaty.
Příběh se týká souboje mezi dvěma skupinami příbuzenstva o vládu nad celým védským světem. Pánduovci ztratí své právoplatné dědictví na království ve hře v kostky s jejich příbuznými Kuruovci. Pánduovci tak stráví mnoho let ve vyhnanství a zažívají přitom mnoho dobrodružství. Nakonec se utkávají se svými příbuznými ve vrcholné bitvě příběhu na Kuruově poli, historickém poutním místě severně od dnešního Dillí. Pánduovci zvítězí a konec bitvy, stejně jako smrt Krišny (3102 př. n. l.), jsou symbolem konce Dvápara jugy, třetí epochy v cyklu času, a předznamenáním Kali jugy, věku sporů, ve kterém žijeme nyní.

V oblasti mezi řekou Gangou a Rajmahálským pohořím byly vykopány zbytky prastarých lidských sídel. Archeologové zjistili, že byly zničeny při nějaké katastrofě. Badatel de Camp konstatoval, že domy musely být vystaveny neuvěřitelně vysoké teplotě - tak vysoké, že se tavily kameny a pak se slévaly. Nedaleko od oněch zesklovatělých kamenů de Camp vykopal lidskou kostru. Vyznačovala se vysokým stupněm radioaktivního zamoření.
Také David W. Davenport, italský badatel pocházející z Indie, objevil ve své původní vlasti nesporné důkazy atomových výbuchů, které se uskutečnily před tisíciletími: "Mohendžodaro, jedno z nejstarších měst na světě, bylo zničeno atomovými bombami!"
Konec civilizace městských států Harappy a blízkého Mohendžodara je dodnes záhadou. Města zahubila neznámá katastrofa doprovázená mohutným otřesem s epicentrem asi 140 km jižně od Mohendžodara. Neznámá síla přitom obrátila tok řeky Indu a okolní osady a města utopila v bahně. Jejich hliněné zdi se ale uchovaly dodnes. Byly totiž vypáleny žárem o teplotě 1400-1600 stupňů Celsia. Kde se takový žár vůbec vzal?
Odpověď nacházíme v nejstarší indických eposech bojích mezi bohy i lidmi, jejichž tradice sahá až do 5. tis. př. n. l. Válečný arzenál bojujících stran byl úctyhodný. Najdeme zde barvitý popis zbraně zvané Brahmaširas a jejích účinků. Byla to "ohnivá střela", "jed získaný z hlubin oceánu", "plamen tající se v stéble trávy", "čarovný šíp", "střela mocná, strašlivá a smrtonosná" a zároveň i "prudký jed". Jako by se autorovi ani nedostávalo slov k vylíčení té hrůzy. Není divu, když Brahmaširás zasažené věci, lidi i zvířata rozkládala na pět původních prvků a neušetřila ani nenarozené děti v tělech matek. Jedinou obranou proti Brahmaširás byla jiná hrozná zbraň, která ovšem měla tu nevýhodu, že na místě jejího použití potom dvanáct let nepršelo.
Když se do boje vložila zbraň zvaná Pášupata, tak "země se chvěla a třásly se i se stromy, vylévaly se řeky, rozbouřily se moře, pukaly hory a skály, duly divé větry, pohasly ohně a zchladly a ztmavly paprsky Slunce. Bohové kladli svému oblíbeném rekovi lidského původu Ardžunovi na srdce, aby ji použil jen v krajní nouzi, protože jejím zneužitím by byli "ohroženi všichni".
Také účinky dalších starověkých zbraní byly podle indických eposů katastrofální. Jedna z nich plivala oheň a obrátila celou armádu v prach a popel, druhá zbraň, gigantický posel smrti, nejenom zabíjela, ale navíc mrtvoly znetvořila tak, že nebyly k poznání - těla byla zuhelnatělá, vlasy a nehty vypadaly. Po zásahu této zbraně se rozpadly i postroje zvířat, ptáci zběleli a k dokonání všeho se během jediné hodiny zkazily všechny potraviny. Velmi podobně fungovala i třetí zbraň, neviditelný oheň zářící silněji než tisíc sluncí. Po jejím úderu se nejprve zvedl vítr. Potom začalo všechno hořet, vojáci, sloni, koně, i bojové vozy, aniž by však bylo vidět oheň, který je zapálil. Bez viditelné příčiny popraskaly i hliněné nádoby. Ti, kteří to přežili, se vrhali do řek, aby se ochránili a aby omyli všechno, čeho se museli dotknout.
Jinými slovy, indické eposy popisují dosti barvitě použití jaderných zbraní...
Mohendžodaro jsou nejtajuplnější zbytky města na světě a nacházejí se 350 kilometrů severně od Karáčí v dnešním Pákistánu. Archeologové tu objevili tisíce "černých kamenů". Tento název je však zavádějící. Jde totiž o zbytky keramiky, která byla svého času vystavena tak vysokým teplotám, že se roztavila jako máslo na slunci. Co však mohlo být příčinou těchto extrémních teplot?
Bylo nalezeno 30 000 koster. Všechny byly podivně znetvořené, jako by byly vystavené strašlivému žáru. Podle zjištění Davida W. Davenporta explodovala před tisíciletími nad centrem Mohendžodara nejméně jedna atomová bomba. Ve středu města byly objeveny zesklovatělé kameny, ve vnějších čtvrtích byly účinky výbuchu viditelně slabší. I zde se však našly tisíce lidských koster. Je zřejmé, že lidé byli zaskočeni a vzápětí usmrceni jakousi katastrofou, která přišla jako "blesk z jasného nebe". Přirozená vysvětlení zániku těchto měst prostě a jednoduše neexistují. Nebyla objevena ani stopa po lávě nebo sopečném popelu - sopečný výbuch jako příčinu této příšerné zkázy tedy můžeme s klidným svědomím vyloučit.
Pravděpodobně by nikdy nebyla nalezena rozumná odpověď, kdyby David W. Davenport nenechal přeměřit přirozené radioaktivní pozadí nalezených koster. Výsledek: všechny kostry jsou extrémně radioaktivně zamořené. Naměřené hodnoty odpovídají hodnotám z Hirošimy a Nagasaki.
Souvisí tyto podivnosti nějak s našimi otázkami? Nebo je to všechno jen náhoda? Nebo je začátek civilizačních směrů okolo roku 3100 p.n.l. spojen s něčím úplně jiným a nikterak nesouvisí s rokem 2012?

Řekl bych ale, že pro naše otázky není až tak důležité, kdo byli ti bohové, kteří pomáhali pozemšťanům se rychle a efektivně vyvražďovat (či zatáhli pozemšťany do svého vyvražďování). Pro nás je důležitější, že ať byl důvod jakýkoliv, vznikla v té době silná potřeba nového počítání času a tato potřeba dokonce vznikla na mnoha místech současně.  Pro vznik potřeby "zafixování" času a věků do nových kalendářů mne napadají následující příčiny:
1) Lidé prožili silný šok, který je vyprovokoval k této kalendářní akci - původci tohoto šoku byli oni božští "ničitelé světů" a lidé se chtěli po jejich odchodu odříznout od minulosti s nimi spojenou a varovat pokolení budoucí.
Tato teorie mě připadá nepravděpodobná, na jiných místech světa božští návštěvníci vystupují naopak v rolích spravedlivých učitelů, soudců a podobně. Navíc teorie nevysvětluje maniakální strukturování mayského a aztéckého kalendáře směrem do minulosti.
2) Lidé prožili přírodní katastrofu tak traumatizující, že cítili potřebu vystopovat všechny katastrofy směrem do minulosti i budoucnosti a jednoznačně je zakotvit v čase. Nezapomínejme, že pro naše předky byl čas cyklický a tudíž cykly katastrof byly logickým závěrem jejich zkušeností. Shoda civilizačních začátků jen vypovídá o chvíli kdy se "otřepali z nejhoršího" a začali budovat civilizaci znova od začátku. Zkuste si přečíst článek Temné roky.
Teorie není špatná,ale nějak vůbec nevysvětluje megalitické stavby a památky, které jsou mnohem starší než naše startovní datum. A jsou to rozhodně památky nesoucí punc kamenné kalendářní obsese.

Předchozí dvě teorie mají jednu výhodu. Pokud je přijmeme, zjistíme že pro nás rok 2012 nepředstavuje žádnou hrozbu, neb se jedná o chybné závěry našich sice technicky nadaných, leč poněkud příliš vyděšených předků.
Zkusíme tedy naformulovat teorii třetí.

Má tu výhodu, že tak trochu slučuje dvě teorie předešlé a nemá jejich krapet nelogické závěry. Připusťme možnost, že na začátku kalendářního šílenství byly skutečné vzpomínky na cyklické katastrofy postihující naši planetu a decimující její obyvatele. Lidé si tuto kolektivní zkušenost, nesmazatelné hrůzy, předávaly ústně z generace na generaci. Říkáte si, že není možné předávat ústní vyprávění po tisíce let? Omyl.. Pokud vezmete například pohádky, ty se tímto způsobem předávají skutečně tisíce let a nikomu to divné nepřijde. Vezměte si keltské pohádky sebrané K. J. Erbenem. Zachovaly se po dobu cca 3000 let jako nic :-) Dobrá, připusťme tedy, že se v kolektivním vědomí uchovala vzpomínka na katastrofy předešlé. Víme, že konec předešlého cyklu (aztéckého věku 4 slunce) byl provázen změnami klimatu, mýtickou válkou v Indii, do které se zapojili i Bohové. Na začátku cyklu nastartovalo "moderní měření času" i všechny "moderní kalendáře". Otázky zní:
a) proč najednou nové kalendáře,
b) proč by měly nést poselství o katastrofách.
Odpovědi mohou být kupodivu velmi prosté. Na otázku a) si odpovíme jednoduše. Bylo to konečně možné. Lidé měli dostatek  poznatků a možností tyto poznatky uvést do praxe. Otázka zní, jak k tomu došlo. Zatím se spokojíme s jednoduchými odpověďmi. Jedna varianta je, že jim to prostě pověděli oni Bohové, kteří se na konci minulého věku tak radostně vyvražďovali (a to nejen v Indii, ale i kupříkladu v Egyptě - viz legendy o Osirovi atd.). Nebo druhá varianta. Bylo konečně dostatek astronomických pozorování a podkladů pro kvalitativní změnu kalendářů. Cestu k této změně připravovali pozorovatelé a astronomové už od neolitu. Všechny megalitické stavby jsou účelově astronomicky orientované. Všechny tyto megality jako by hystericky usilovaly o předání jakéhosi poznání budoucím generacím. A to v dosti nezničitelné podobě :-).
Vím, že současný výklad archeologů o účelu megalitů vysvětluje jejich stavbu závislostí našich předků na zemědělství a ročních obdobích a na jejich přesném určení. Mně osobně tento výklad připadá šílený. Dovedete si představit, jak kněz odkvačí od vizíru označujícího jarní rovnodennost s příkazem sázet kapustu, přestože na polích leží 10 cm sněhu? Řídí se v dnešní době zemědělci radami astronomů, astrologů a meteorologů? No to by dopadli. Vysvětlení, že všechny megalitické památky astronomicky orientované, sloužily tomuto účelu, je směšné. Při stavbě megalitů lidé projedli mnohem více potravin, než by se jim "přesnou" setbou či sklizní vrátilo. Mimochodem k tomuto účelu by stačilo pár kůlů zaražených do země. Dobře, zatím tuto otázku odložíme.
Odpověď b) může být mnohem jednodušší než si myslíme. Kalendáře o cyklech katastrof vypovídají z toho důvodu, že kvůli tomu vznikly. Zdá se vám to šílené? Inu pouze zdánlivě. Co jiného by totiž lidi vyprovokovalo k takovému úsilí (mám teď na mysli stavbu gigantických megalitů, pyramid, zikuratů, a to na celém světě) než strach? Je to nejspolehlivější hnací motor lidského snažení do dnešních dob. Navíc pro tuto teorii hovoří několik nezanedbatelných detailů...

Co jiného by totiž lidi vyprovokovalo k takovému úsilí (mám teď na mysli stavbu gigantických megalitů, pyramid, zikuratů, a to na celém světě) než strach? Je to nejspolehlivější hnací motor lidského snažení do dnešních dob. Navíc pro tuto teorii hovoří několik nezanedbatelných detailů... 
Přesuňme se protentokrát do starověkého Egypta. Zkusme se na chvíli oprostit od předsudků egyptologů. Držme se faktů. Pokud o nezvratitelných faktech okolo plošiny v Gize a Velkých pyramidách nevíte, doporučuji přečtení článku "Hvězdná šifra v Gíze" od Jiřího Matějky. Nebojte, rozhodně to není žádná fantasmagorie, ale fakta opřená o solidní výzkum. Z článku si odneseme následující závěr:

- Sfinga, tři velké pyramidy, rampy a další přidružené monumenty gízské nekropole tvoří obrovský astronomický diagram

- Tento diagram zobrazuje oblohu nad Gízou asi v roce 10500 př.n.l.

- Sfinga nese známky vodní eroze, což nasvědčuje, že byla vytesána ještě předtím, než se Sahara stala pouští.

- Staří Egypťané svou civilizaci přičítali „bohům“ a „Následovníkům Hora“.

- Tito bohové, nositelé civilizace, údajně přišli do Nilského údolí v Zep-Tepi – „Poprvé“ (prvotním čase).

- Doba „Poprvé“ je epochou v dávné minulosti, tisíce let před érou faraonů.
Zkusme pokračovat dále. Arabský autor Ibrahim Ben Wasif Sáh al-Katib ve svém díle "Obrazy z Egypta a jeho divy", píše o Sauridovi, synovi Sahluka, synovi Sirbaka, synovi Tumiduna, synovi Tadrasana, synovi Husala, jako o jednom z egyptských králů před Potopou, kteří sídlili v městě Amsus, o němž se mluví na místě, kde se v této knize pojednává o egyptských městech. On byl stavitelem obou velkých pyramid u Misru... Příčinou zbudování obou pyramid bylo to, že Saurid měl tři sta let před Potopou následující sen: Země se i se svými obyvateli otočila, lidé se v šílené zaslepenosti dali na útěk a hvězdy padaly z nebes..."
Zkrátka a dobře tři sta let před Potopou měl prý král jménem Saurid sen, který nakonec vedl ke stavbě pyramidy... Také jeho rádce a věštce pronásledovaly hrozné sny, v nichž se předpovídal konec civilizace. Král se otázal mudrců, jestli po Potopě bude Egypt opět obyvatelný. Když mu to bylo odsouhlaseno, rozhodl se ke stavbě pyramid, aby zůstalo zachováno veškeré lidské vědění tehdejší doby.
Kdo to byl, tenhle prozíravý král Saurid? Je to záhadná, mytická postava, vymyšlená ve snovém světě přání a tužeb, nebo je možné ho někam zařadit? Kniha "Hitat" o něm říká, že to byl "Hermes, kterého Arabové nazývají Idris". Do znalosti hvězd ho totiž zasvětil samotný bůh a také mu oznámil, že Země zažije katastrofu, ale že ji přečká kousek světa, v němž bude zapotřebí věd. Nato Hermes alias Idris alias Saurid zbudoval pyramidy.
Kniha Hitat ještě v 33. kapitole říká:
"Existují lidé, kteří tvrdí: První Hermes, který ve své jednotě proroka, krále a mudrce byl zván Trojjediný (on je tím, koho Židé nazývají Henochem, synem Jaredovým, synem Mahalalelovým, synem Kenanovým, synem Enovým, synem Sethovým, synem Adamovým - budiž požehnán a to je Idris), četl ve hvězdách, že přijde potopa. Proto nechal postavit pyramidy a uložil do nich poklady, učené spisy a všechno, o co se strachoval, že by se mohlo ztratit a vzít za své, aby všechny tyto věci chránil a uchoval v pořádku." Pokud si o této postavě chcete něco přečíst doporučuji zadat do Googlu. Jméno Henoch či Hermes. Budete žasnout :)
Je možné nějak časově zařadit tuto katastrofu? Tedy onen důvod potopy a v podstatě i důvod stavby pyramid? Pokud si tedy řekneme, že tvrzení starých arabských dějepisců má  pravdivé jádro, samozřejmě...
Zkusme si vzít na pomoc znovu astronomii a astrologii. Závěr najdete ve formátu PDF  >>>ZDE>>>. 
Všimněte si egyptský čas Zep Tepi se v podstatě shoduje s dobou před varováním údajného stavitele pyramid tři sta let před onou katastrofou. Nepatrný rozdíl zůstává, ale pro ten mohou být důvody různé (nepřesnost v určení Zep Tepi, informace arabských historiků a pod.) V každém případě je shoda až nepříjemně přesná.
Dobrá, máme tu konečně další styčný bod. Shodu Mayského a Egypského kalendáře. Jenže Aztécký kalendář vytvořený na základě Mayského kalendáře se odvolává na další katastrofy a to mnohem starší. Logická námitka potom bude následující. Pokud by existovaly a lidstvo by je prožilo, měli by se najít alespoň nějaké stopy po mnohem starších civilizacích. Prostě stopy jednoznačně datované a jaksi materiální.
Budete se divit, ale tyto stopy již byly objeveny a jsou skutečně jednoznačně datované a to dokonce "oficiální" vědou.

Takže egyptské pyramidy na plošině v Gíze jsou orientované takovým způsobem, že zobrazují oblohu nad Gízou asi v roce 10500 př.n.l.
Seznámili s tzv. "Fénixovým cyklem" který začíná v roce 9792 p.n.l. v éře Lva a končí v roce 2012. Pokud se chcete o tomto cyklu dozvědět ještě něco víc, zkuste to >>>ZDE>>>, nebo >>>ZDE >>>. Na prvním odkazu se dozvíte širší souvislosti tohoto cyklu, na druhém odkazu najdete originál výpočtů, které jste si mohli přečíst v pdf souboru uvedeném v minulém týdnu.
Našli jsme tedy shodu Mayského a Egypského kalendáře. Jenže Aztécký kalendář vytvořený na základě Mayského kalendáře se odvolává na další katastrofy, a to mnohem starší. Logická námitka potom bude následující. Pokud by existovaly a lidstvo by je prožilo, měly by se najít alespoň nějaké stopy po mnohem starších civilizacích. Prostě stopy jednoznačně datované a jaksi materiální.
Budete se divit, ale tyto stopy již byly objeveny a jsou skutečně jednoznačně datované a to dokonce "oficiální" vědou.
V Jižní Africe byly nalezeny pozoruhodné kamenné stavby,  obydlí, pevnosti, chrámy, cesty, zavlažovací systémy a zemědělské terasy, které pokrývají tisíce čtverečních kilometrů. Nejzajímavější strukturou je určitě tzv. Adamův kalendář. Jedná se o megalitickou stavbu podobnou Stonehenge a  astronomicky orientovanou. Datace této památky sahá neuvěřitelných 75 000 let do minulosti. Zdá se že i některé další stavby okolo města Mpumalanga jsou současníky megalitické památky a též vykazují astronomickou orientaci. Hradby některých struktur jsou ještě dnes okolo 2,5m vysoké se základnou několik metrů širokou. Ze vzduchu jsou dodnes viditelné silnice a cesty propojující jednotlivé stavby. 
Je zřejmé, že osady byly dobře naplánované a vystavěné civilizací, která využívala nějaké dopravní prostředky. Vše vypadá tak, že civilizace těžila zlato v místních dolech, které fungují dodnes (raději se nebudu pouštět do teorií Sumerů, Zecharii Sitchina a Anunaki - stvořitelů lidí jako dělníků pro těžbu zlata). Zemědělské terasy jsou velmi podobné těm, které známe z prostředí Inků v Peru. Doporučuji nakouknout na stránky >>>ZDE>>>. Zarážející je to, že stavby mají stejnou zeměpisnou délku jako pyramidy v Gíze.
Pokud půjdeme dále, můžeme za další "důkazný materiál" rozhodně přibrat i mapu Piri Riese. Nebudu popisovat všechny peripetie kolem objevu mapy. Zajímavá začala být totiž ve chvíli, kdy na ni narazil M. J. Walters z Úřadu pro hydrografii při americkém námořnictvu. Kapitán ve výslužbě a profesionální kartograf Walters, odborník na sestavování map Arlington Mallery a P. R. Linehan, seismolog a pracovník Boston College, nalezenou mapu důkladně prozkoumali. Dospěli k neuvěřitelnému výsledku – mapa Piriho Reise je v některých oblastech velice přesná. O tomto výzkumu se doslechl profesor Charles H. Hapgood z Keene State College. S několika svými studenty zkoumal vzácný nález celých sedm let. Na první pohled se jim zdálo, že mapa je naopak značně nepřesná. Bylo otázkou, zda se vůbec vyplatí se jí podrobněji zaobírat. Nesvědčí spíše o nedostatečných zeměpisných znalostech svého autora?
Nakonec se však ukázalo, že mapa Piriho Reise, rozluštěná pomocí speciálních kartografických prostředků, je kupodivu až neuvěřitelně přesná. Fantastické ovšem bylo to, že na ní byla téměř bez chybičky zakreslena pobřežní linie Antarktidy, a sice tak, jak probíhá pod věčným ledovým příkrovem.
Tvar tohoto pobřeží byl určen až roku 1957, kdy probíhal tzv. Rok geofyziky, a to pomocí echolokace. Podobné nejmodernější technické a vědecké postupy a přístroje samozřejmě Piri Reis léta Páně 1513 určitě k dispozici neměl. Jak tedy mohl v onom roce 1513 znát přesný obrys pobřeží, skrytého pod silnou vrstvou ledu?
Ze stručných vysvětlivek na okraji této mapy jednoznačně vyplývá, že původně existovalo cosi jako atlas. Většina tohoto souhrnného kartografického díla se v průběhu staletí zřejmě ztratila. Pravděpodobně vzaly za své i autorovy poznámky, které by nám možná prozradily, jak svého času řešil záhadu Antarktidy. Vzhledem k tomu, že nám chybějí základní informace, můžeme jenom spekulovat.
Využíval snad Piri Reis „nadsmyslových“ schopností a dokázal tedy jasnovidecky „nazírat“ polární oblast bez ledu? Nebo využíval starší mapy, které v podstatě jenom okopíroval? Takové předlohy by ovšem musely být nesmírně staré!
Howard Z. Obermeyer, velitel amerického vojenského letectva, konstatoval: „Pobřežní obrysy byly nepochybně kartograficky zpracovány dříve, než se Antarktis pokryla ledem. Led v této oblasti je v současnosti silný asi míli. V nejmenším netušíme, jak se údaje na této mapě slučují s geografickými a kartografickými znalostmi z roku 1513.“
Nepomůže nám třeba ona poznámka na samotné mapě Piriho Reise? Mnozí kritikové ji uvádějí jako důkaz autorovy neznalosti. Přímo na místě, kde je pobřeží Antarktidy neuvěřitelně přesně zakresleno, se totiž dočítáme: „O této zemi se říká, že v ní panuje velké horko!“ Osobně bych řekl že tato naivní poznámka je třešničkou na dortu celé kauzy. Dokladuje, že Pier Reise zkrátka a dobře v dobré víře přebral ze staršího zdroje i poučný textík, který už jaksi nebyl příliš aktuální :)

Zajímavým místem je komplex jeskyní Loltún v Puuc Hills ve středním Yukatánu. Dr. Manson Valentine, archeolog a zoolog, který provedl významné objevy, řekl:
"Je to možná archeologicky nejvýznamnější podzemní komplex v Americe. Vyprávějí o něm staré a daleko rozšířené legendy. Věříme, že jméno Loltún znamená Kamenný kvítek, protože komplex má jedinečné uspořádání prostorných galerií, vycházejících jako lístky gigantického květu z rozsáhlé vstupní haly. Kamenný květ, připomínající leknín, je archaický, velmi uctívaný a všeobecně platný symbol, nacházíme ho na posvátných budovách i jako ozdobu na čele bohů po celém pravěkém světě, včetně Mayů. Je také blízký nejvýznamnějšímu a všudypřítomnému symbolu, kříži v kruhu, s nímž se leknín dá srovnat, vezmeme-li v úvahu různé spojující chodby jako by to byly paprsky kola. Zde v té nádherné jeskyni, člověku známé a jím trvale užívané od tak dávných časů, že není možné přesné časové určení, je dostatečný důkaz, že mnoho podivných sochařských prací, modifikovaných útvarů a ozdobných rytin není dílem Mayů, ale nějakého staršího národa nebo národů..."
Mezi neobyčejnými nálezy dr. Valentina byly ohromné sochy, vytvořené zřejmě před mimořádně dávnou dobou uvnitř jeskyň z kamenných sloupů, stalaktitů nebo stalagmitů.
Stopy vody uvnitř jeskyní a na sochách naznačují, že jeskyně, nyní několik set stop nad hladinou moře, byly pod vodou po vytvoření těch podivných kamenných postav. Teorie, že celý tento vápencový útvar byl nějakou dobu pod mořem se znovu ověřila, když potápěči, kteří zkoumali nedaleké posvátné studně, cenotes, přinesli z posvátných tůněk oceánské mořské traviny.
I když komplex jeskyní Loltún, který dosud není zcela prozkoumán, zřejmě po generace obývali Mayové, zdá se, že starší sochy, vytvořené před zatopením jeskyní, byly dílem lidí ze zcela jiné kultury, něčím připomínající pravěký Střední východ. Dr. Valentine říká:
"Jedna taková postava, pochmurný obr s plnovousem, vysoký devět stop, má jakási křídla a tělo má vertikálně i horizontálně zcela proděravělé průduchy, pravděpodobně k umístění pochodní nebo jiných obřadních doplňků."
Nicméně nejpodivnější a nejzajímavější na Loltůnu je skutečnost, že je tam nespočetné množství vyrytých lidských tváří, zvířat, bohů a pod. Mnohé z nich, včetně početných nápisů v kameni, se v žádném případě nepodobají rytinám Mayů a tváře jsou obvykle obličeje s plnovousem....

Je běžné, že na velmi starých pozůstatcích amerických kultur nebo na místech blízko nich žijí domorodé národy, které si o předcích zachovaly jen velmi matné pověsti.
Dr.Valentine poznamenal:
"Současní Mayové říkají, že (jako národ) nemají nic společného s rytinami v Loltúnu a v sousedních jeskyních.
Říkají, že ony věci tam byly umístěny prvními obyvateli Yucatánu, malými, hrbatými lidmi, kterým říkají Púus. Předpokládá se, že tito lidé byli zcela vyhubeni při katastrofě, která se v dávné době přehnala Yucatánem a zničila všechno na zemi, takže zůstaly jen rytiny v jeskyních jako připomínky, že zmizeli tímto způsobem.
Mayové říkají, že později jejich předkové, první Mayové, vstoupili do jeskyň a našli ty podivné zbytky Púus.
Bylo by přirozené, kdyby lidé, kteří přišli po nich, připisovali neobvyklé fyzické znaky svým předkům, jak se to běžně stávalo v ostatních částech světa, i s legendami o malých lidech, obvykle žijících v jeskyních, nebo o dávných obrech. Trpaslíkům nebo skřítkům byla asi přisuzována jejich výška pro snadný přístup do jeskyň, zatímco obři v Andách, v Irsku, ve Středomoří, v Severní Africe a na tichomořských ostrovech vysokým vzrůstem vysvětlovali stavby jinak nevysvětlitelné."

Dalším unikátním místem je město Nan Madol, také nazývané Matelanim (nebo Metaranimu za dlouhé vlády Japonců na Karolínách) rozkládající se na ploše jedenácti čtverečních mil. Je protkáno kanály a postaveno z ohromných, přesně otesaných čedičových kvádrů, dovážených z kamenolomů ve vzdálenosti třiceti mil. Některé zdi města jsou vysoké 40 stop a 18 stop tlusté. Neobvyklé je, že kanály byly zřejmě budovány nad zemí místo v zemi a že samotné ostrovy jsou z velké části umělé, jsou to vlastně kamenné plošiny, vybudované uprostřed moře. Na vrchol korálových útesů byly umístěny kameny, které vytvořily řadu spojených ostrovů a kanálů. Na ochranu města byly do oceánu položeny obrovské vlnolamy a mořské plavební propusti umožňovaly přístup velkých kanoí do moře.

J. Macmillan Brown se ve své knize The Riddle of the Pacific (Hádanka Pacifiku) zmiňuje o množství pracovních sil, nezbytném k vybudování takového města: Přemostění útesů při vysokém přílivu a zvedání obrovských kvádrů, z nichž většina vážila od pěti do dvaceti pěti tun do výše až šedesáti stop si muselo vyžádat desetitisíce sehraných pracovníků; ti museli být ubytováni, šaceni a živeni. V současnosti v okruhu patnácti set mil od tohoto centra nežije víc než padesát tisíc lidí. Je to jeden z tichomořských zázraků, pokud nepředpokládáme, že Země oproti dnešku byla dvacetkrát větší...
Domorodé legendy se většinou nezabývají technickými podrobnostmi výstavby města - bohům podobní hrdinové prý přiměli kameny, aby přilétly ze vzdálených kamenolomů na svá místa ve zdech, kanálech a vlnolamech.
Podobně se vysvětlují i kyklopské stavby v Andách.
Dobře organizovaná a dobře technicky vybavená společnost by však nepochybně dokázala vybudovat Nan Madol a další nevysvětlitelné stavby na ostatních ostrovech Tichého oceánu.

Většina těchto ostrovů měla více obyvatelstva před příchodem bílých mužů než po něm, když nemoci, alkohol, odvlékání do otroctví a někdy i přímé vyvražďování obyvatelstvo zdecimovaly. Všeobecně však lze říci, že kdysi zřejmě poměrně dobře vyvinuté civilizace byly v době objevení bělochy již ve stavu kulturního úpadku.
Znovu nacházíme obdobu se situací amerických Indiánů, kteří - stejně jako národy Tichomoří, uchovávají legendy o velkých dřívějších národech.
Ohromné artefakty na Ponape, Rapa Nui a ostatních ostrovech možná nebyly vybudovány jako součást kultury rozsáhlého ztraceného kontinentu, ale třeba jen národy, které byly touto vyspělou civilizací ovlivněny, podrobeny, nebo vycvičeny. Tento vyspělý národ potom z nějakého důvodu zmizel, nebo třeba splynul s domorodci.
Náznaky, že na některých tichomořských ostrovech skončil rozvoj kultury velmi rychle, nějakou náhlou katastrofou, jsou v legendách velmi časté. Dokonce i některé trosky svědčí o něčem takovém. Na několika sochách Velikonočního ostrova je vidět, že sochaři byli v plné práci, když cosi způsobilo, že upustili své nástroje.
Otesané kamenné kvádry byly naskládány a čekaly na lodní přepravu a v Nan Madol nebyla výstavba některých kyklopských zdí nikdy dokončena.

Již poměrně dávno byly objeveny nálezy, které silně podporují teorii o náhlé katastrofě. Ruští výzkumníci našli v Arktidě nevysvětlitelné množství kostí slonů, nosorožců a jiných nearktických zvířat, natlačených tak hustě dohromady, že na zemi tvořily pahorky a u pobřeží některých ostrovů celé příbřežní terasy. Od devatenáctého století nacházejí na Sibiři zmražené mamuty, zamrzlé v ledu nebo ve věčně zmrzlé zemi (jeden byl nalezen poměrně nedávno, v květnu roku 1971, nedaleko řeky Indigirky); někteří z nich mají oční bulvy stále v očních jamkách a nestrávenou rostlinnou stravu v žaludku, nebo dokonce jen částečně rozžvýkanou trávu na jazyku.
Je prokázáno, že rostliny, kterými se mamuti živili, se na Sibiři nemohly vyskytovat, pokud tam bylo subarktické nebo arktické podnebí - v žaludcích mamutů se nenašly žádné stále zelené rostliny, ale jen trávy teplého klimatického pásma. Když bylo maso mamutů rozmraženo, zkusili jím nejdříve krmit tažné psy, ale zjistilo se, že je poživatelné i pro lidi. Jeden mamut byl nalezen na 66. stupni severní šířky, blízko polárního kruhu, když se jeho hlava objevila při sesuvu půdy. Měl v hubě napůl rozžvýkanou potravu, ale jeho kosti byly polámané, zřejmě bezprostředně před smrtí. Jiná mamutí mrtvola byla nalezena s pryskyřníkem (který se na Sibiři již nevyskytuje) v hubě; je to dojemný, ale přesvědčivý důkaz o rychlosti změny klimatu. Někteří mamuti byli nalezeni zamrzlí v průhledných blocích ledu; z vyprávění lovců, kteří je viděli, vznikly zřejmě legendy o tom, že mamuti stále ještě na Sibiři žijí. V době, kdy na Sibiři a na Aljašce skutečně žili, však bylo počasí výrazně teplejší. Nesporné je, že katastrofa, která způsobila jejich smrt a následné zmrazení, musela být velmi náhlá.

Mamuti a mastodonti byli zřejmě rychle vyhubeni spolu s ostatními druhy zvířat. Mezi zvířaty, nalezenými v asfaltových jámách La Brea blízko Los Angeles v Kalifornii, byly stovky šavlozubých tygrů, koní, velbloudů, mamutů, mastodontů, bizonů a pávů. Všichni zřejmě zahynuli při jakési náhlé katastrofě. Téměř stejný jev byl zaznamenán i v mnoha dalších oblastech světa. Pahorek blízko Chalon-sur-Saone ve Francii skrýval neobyčejné množství kostí savců - nosorožců, koní, medvědů, lvů, vysoké zvěře i drobných zvířat. Profesor Albert Gaudry říká: "Není možné předpokládat, že zvířata tak rozdílných vlastností a tak rozdílné podstaty by vůbec kdy mohla být zaživa pohromadě. Potvrzuje tak domněnku, že společné nebezpečí během katastrofy dočasně zrušilo hranici mezi loveným a lovcem."

V kopcích Montrealu a New Hampshire a v Michiganu, pět set až šest set stop nad mořskou hladinou, byly nalezeny kosti velryb. Na mnoha místech Země - na všech kontinentech - byly nalezeny v ohromném zmatku promíchané kosti mořských a polárních zvířat a zvířat žijících v tropech; stejně tak v jeskyni Curnberlandu v Marylandu, v Chou Kou Tienské trhlině v Číně, v Německu a v Dánsku hroši a pštrosové byli nalezeni společně s ploutvonožci a soby. Od Arktidy po Antarktidu, ve vysokých horách a v hloubkách moří, nacházíme nespočetné známky ohromných převratů, pravěkých i nedávných.

Když Charles Darwin psal o svých cestách Jižní Amerikou na začátku minulého století, zdůraznil, že většina vyhynulých zvířat Jižní Ameriky byla nalezena na zemi společně s mořskými lasturami. V souvislosti s vyhlazením celých živočišných druhů v té oblasti píše:
"Mysl je zpočátku nezadržitelně hnána k přesvědčení o nějaké obrovské katastrofě; ale aby takto mohla být zničena malá i velká zvířata v jižní Patagonii, Brazílii, na Kordillerách v Peru a v Severní Americe až nahoru k Beringově úžině, muselo by se otřást celou soustavou zeměkoule."
Víme, že v Arktidě i v Antarktidě bylo kdysi teplé podnebí, že na Sahaře bylo kdysi moře, že v Severním moři i nedaleko břehů Peru jsou pod vodou důkazy o tom, že tam kdysi rostly lesy a že Himálaj, nejvyšší hory světa, byly kdysi pod vodou, jak to dokazují nálezy mořských lastur a měkkýšů.

Pokud byla nějaká lidská civilizace zničena stejnou katastrofou, která zničila zvířata a lesy a změnila tvar povrchu Země a hladiny moří, můžeme celkem oprávněně očekávat, že najdeme také nějaké pozůstatky této kultury.
Některé již také skutečně známe; problém spočívá v jejich uznání.

Pozoruhodná sbírka trosek je v Tiahuanaco, místě ležícím tak vysoko, že se zdá nemožné, že by tam mohla žít populace dost velká na to, aby dokázala vybudovat podobné město. Tiahuanaco samotné leží v nadmořské výšce 12 500 stop, ale některé kamenné zemědělské terasy, vybudované kolem svahů okolních hor, šplhají až do neuvěřitelné výšky 18 000 stop, vysoko nad hranici věčného sněhu. Další dosud časově neurčené trosky, některé z nich hluboko pod hladinami oceánů a moří, mají se zříceninami Tiahuanaca jednu základní věc společnou: ať už to bylo kdykoli, nemohly být vybudovány ve své nynější nadmořské výšce.
Není třeba zdůrazňovat, že člověk, na rozdíl od ostatních živočišných druhů, při pravěkých katastrofách nevyhynul.
Jistě se alespoň někteří jedinci dokázali před pohromou uchránit, ať už v jeskyních nebo na vrcholcích hor, nebo odpluli z postižených oblastí na lodích nebo na jiných plavidlech. Ti, co přežili takovou celosvětovou zkázu, byli ještě schopni předat dalším generacím něco ze svých zkušeností a vyprávět jim o událostech, kterými prošli, zpočátku jen v ústním podání, později i s písemnými záznamy.
Většina legend o zkáze světa má řadu společných rysů v líčení osudné katastrofy (potopy, zemětřesení, požáry a obrovské přílivové vlny), vcelku to však obvykle je směsice fyzikálního pozorování a nejdivočejší fantazie.
Některé legendy o zkáze světa však obsahují věci, které vcelku dobře odpovídají některým moderním teoriím o ledových dobách, o seismických poruchách a o změnách naší planety následkem proměn zemské kůry.

Jeden z aztéckých kodexů, kodex Chimalpopoca, při popisování jedné z opakujících se katastrof, zachovaných v kmenové paměti, líčí:
...Třetí Slunce se nazývá Quia-Tonatiuh, slunce deště, protože padá ohnivý déšť; vše hoří, a pak padá déšť oblázků.
Zatímco se pískovec, který nyní vidíme rozházený kolem a tetzontli (čedič) divoce vařily, vyvřely tam také rumělkově červené skály... To se stalo v roce Ce-Tecpatl, v roce Jednoho pazourku, dne Nahui-Quiahuitl, dne Čtvrtého deště. Tedy v tomto dni, kdy lidé byli ztracení a zničení deštěm nebo ohněm, slunce samo bylo v ohni a všechno spolu s domy bylo zničeno...

Zprávy o zemětřeseních, o prodloužené temnotě a dokonce o biblickém zastavení Slunce zaznamenal již řecký historik Herodotos.
Ten tvrdil, že mu kněží v Memfisu v Egyptě vyprávěli (jako důkaz stáří jejich rodu, trvajícího údajně již 341 generací během 11 000 let), že po dobu vlády egyptských králů Slunce několikrát vycházelo tam, kde obvykle zapadá a zapadalo tam, kde by mělo vycházet.

Hugh Auchincloss Brown, zastánce teorie o opakovaných katastrofách, které způsobily zkázu Země. vysvětluje, že jisté katastrofy v minulosti nastaly, když se magnetické póly Země vzdálily od pólů osy otáčení, což způsobilo kymácení Země podél její osy, až Země svou osu vyrovnala a znovu se otáčí jako obrovský setrvačník.
Udává, že se Země otáčí kolem své současné osy již asi 7 000 let a ledová čepička na jižním pólu se za tu dobu zvětšila na současnou váhu 19 trilionů tun. Vzniká tu zajímavý problém. Buď bude led stále těžší a nakonec vychýlí zemskou osu z rovnováhy, nebo roztaje a znovu zatopí svět vodou do výše 300 stop nad současnou úroveň oceánu a zatopí přístavy a nízko položené země současného světa, jak se to již asi v dávné minulosti stalo.
Teorie profesora Browna o naklonění zeměkoule nachází záhadnou odezvu v legendě Indiánů kmene Hopi, týkající se konce jednoho z předcházejících světů. Sotuknung, první bytost a posel Stvořitele, zničil Druhý svět tím, že poručil obrům - dvojčatům, aby opustili svá místa na severním a jižním pólu, kam byli posláni, aby udržovali rovnováhu Země. Když opustili svá místa, svět ztratil rovnováhu, prudce se roztočil a dvakrát se převrátil. Frank Waters ve své knize Kniha o Hopi legendu převyprávěl:
"Hory se zřítily s velkým šplíchnutím do moří, moře a jezera se přelila přes zemi; a jak svět vířil prostorem bez života, zmrzl v pevný led. To byl konec Druhého světa... všechny prvky, které tvořily Druhý svět, byly... sevřeny ledem... bez života, s výjimkou lidí v jejich podzemním světě..."

Vzpomínka na doby ledové zachovaná v paměti tolika kmenů napovídá, že doby ledové byly nějak spojeny s opakovanými katastrofami, kterými Země prošla, nebo byly dokonce jejich příčinou. Podle názoru Hugha Auchinclosse Browna: "...Dnešní ledová čepička na Antarktidě je jenom poslední z mnoha..."
Je-li to pravda, pak nejplodnější pole pro archeologický průzkum a bádání by mohl být sám antarktický kontinent. Ale takový projekt je v současnosti nemožný vzhledem k tloušťce ledovce, který se navíc stále zvětšuje, což je pro budoucnost skutečně zlověstné. Úroveň sněhu a ledu se zvedá tak rychle, že sto stop vysoké věže, které v Antarktidě postavil před poměrně krátkou dobou Byrd, jsou nyní téměř po vrchol přikryty sněhem a ledem.

Avšak, přestože se všeobecně připouští, že tři nebo čtyři ledové doby se vyskytly během posledního milionu let a že poslední z nich skončila před 11 500 lety, jejich příčiny jsou stále tajemné a dosud nevysvětlitelné. J. K. Charlesworth, odborník na tvorbu ledovců na Královnině univerzitě Belfastu, konstatoval: "Příčina všech těchto změn, jedna z největších hádanek v historii geologie, zůstává nerozřešena... příčina nám stále uniká..."

Teorii o souvislosti katastrof s elektrickým nábojem a magnetismem Země podporuje dr. Manson-Valentine, archeolog, zoolog a zastánce teorie o opakovaných katastrofách v dějinách Země a člověka. Na svých četných výpravách do Střední a Jižní Ameriky a na tichomořské ostrovy osobně studoval následky katastrof, jako jsou dlouhodobá zaplavení a extruze jeskyní a potopení, naklonění a výzdvih pobřeží a hor. Identifikoval předměty, vyrobené lidskou rukou, ve vyzdvižených vrstvách zemské kůry, ve zkříženém navrstvení písku a mořské flóry včetně útržků bavlněných látek, zbytků rybářských sítí, keramiky a mořské suti, to vše ve vrstvách země ve výšce několika set stop nad mořem v Paracasu v Peru a v pobřežních útesech, vytvořených přílivovými vlnami v Anconu v Peru. Vrstva země v Paracasu je jen jedním z mnoha příkladů, kdy bylo do výšky zvednuto pobřežní přílivové pásmo nad současnou hladinu moře. Další příklady nacházíme v Jižní Americe, v Grónsku a v severní Kalifornii.
Dr. Valentina o magnetickém faktoru při katastrofických změnách říká:
"Jedné teorii, která vysvětluje možnou příčinu katastrof na této planetě, nebyla, jak se zdá, věnována dosud pozornost, jakou si zasluhuje. Tato teorie nehledá příčiny v mechanickém nebo astronomickém střetu s cizími tělesy nebo s hmotou v jakékoli formě; spíš se týká polarity Země, sekundárně ovlivňující její rotaci nebo oběžnou dráhu kolem Slunce, popřípadě oboje."

Změny v magnetickém poli naší Sluneční soustavy, ať už cyklické nebo ojedinělé, by zde na Zemi určitě vyvolaly předkatastrofická varování. Prvním varováním před takovou kosmickou událostí by se vší pravděpodobností byly stále se zvětšující rozdíly v zeměpisných polohách geografických a magnetických pólů Země. Pokud se tyto rozdíly zvětšují (což platí o současné situaci), mohou se napětí zvýšit až ke kritickému bodu, kdy muže dojít k rychlému kompenzačnímu polárnímu vyrovnání. Tyto změny polohy by nesporně vyústily v katastrofické změny v zemské kúře. Čtyři ledové doby ve stejnoměrně se zmenšujících intervalech během pleistocénu by mohly být náznakem jisté pravidelnosti takových bouřlivých událostí.

Můžeme tedy brát i za fakt následující tvrzení. Starověké civilizace naší epochy jsou vybudované na troskách  civilizací mnohem starších. Znalosti civilizací starověku byly získány jakoby skokem a docházelo spíše k jejich postupnému ztrácení než rozvoji.
Jako jednu z možných příčin těchto procesů jsme si vytipovali pravidelné změny v geomagnetickém poli spojené s pohybem zemských ker, záplavami a podobnými efekty.
Do jaké míry je tento předpoklad reálný?
Budete se divit, ale do míry velmi velké. Vnímáme naší planetu a její magnetické pole, které nás chrání před nebezpečným pronikavým kosmickým a slunečním zářením, jako cosi konstantního a neměnného. Leč není tomu tak... O tom se lidé mohli přesvědčit již před delší dobou.
Již po prvních jaderných výbuších ve velké výšce (tři americké jaderné, patrně vodíkové bomby, vypuštěné v rámci projektu Argus, velkorážové sovětské bomby v říjnu 1961) bylo zřejmé, že kromě rozptýlení značného množství lithia ve stratosféře dochází i k výrazným poruchám magnetického pole, hlásícím se polárními zářemi, poruchami rozhlasového příjmu atd. Mnozí vědci varovali před dalšími pokusy tohoto druhu jako nebezpečnými a co do výsledků nepředvídatelnými. Proti generálům se ovšem ani tentokráte neprosadili. Američtí odborníci se shodli na nezbytnosti dalšího pokusu, jenž by měl prokázat nebo vyloučit možnost ovlivnění, resp. úplného vyřazení několika pásů americké radarové obrany umělými polárními zářemi, vzniklými vysokými výbuchy jaderných náloží.
Pokus byl pečlivě připraven a již 29. července 1961 byla v jeho rámci vypuštěna umělá družice Injun I (doba oběhu 104 minuty, vzdálenost oběžné dráhy od Země 890-1010 km), konstruovaná k měření intenzity záření v oblasti vnitřního van Allenova pásu. Fungovala uspokojivě a hlásila na Zem hodnoty mezi 700 - 1200 elektronů a protonů za sekundu.
Teprve za rok, 9. července 1962, se po několika nezdarech Američanům podařilo uskutečnit stratosférický výbuch větší atomové bomby ve výšce 320 km poblíže Johnstonova ostrova asi 1200 km od Honolulu.
V okamžiku exploze byl Injun 886 km vysoko, minul místo exploze a blížil se nad Tichým oceánem břehům Kanady. Za 45 minut míjel Jižní Rhodesii - a již začalo překvapení: počet registrovaných a hlášených částic se zvýšil za tuto krátkou dobu desateronásobně a dosahoval 11 000 částic cm2 s-1. Hodinu po explozi přibylo v geomagnetickém poli Země l O24 elektronů. Dokonce i v blízkosti Země, kde byla dříve registrována průměrně jedna částice záření za vteřinu, hlásil Injun kolem stovky částic s energií, schopnou prorazit i olověné kryty jeho přístrojů. Země byla až do výšky 600 km obklopena pásem intenzivního záření, jež mj. dokázalo těžce poškodit i pancířem chráněnou přístrojovou komoru satelitu Ariel již za 20 vteřin po explozi, ačkoli se tato britsko-americká družice vznášela v okamžiku výbuchu 7400 km vysoko a byla tedy od exploze vzdálena více než 7000 km.
Poruchy magnetického pole se lavinovitě zvětšovaly, nastala jakási jeho pulsace, výkyvy intenzity v intervalech asi osmi minut.
Závěrem bylo konstatováno, že elektrony dodané do geomagnetického pole Země vytvořily dvacet minut trvající pás aktivity záření kolem naší planety s maximy podél 20° severní i jižní šířky. Elektrony vnikly až 30 000 km hluboko do magnetosféry, dosáhly tedy a překročily i druhý, zevní van Allenův pás. Záření pokleslo k normálu teprve za tři dny po pokusu.
Výsledky řádově překročily očekávání. Kromě zničení obou jmenovaných družic, k experimentu záměrně použitých a chráněných (Ariel se odmlčel čtyři dny po explozi, Injun I byl těžce poškozen a jeho údaje se staly nespolehlivými), doplatily na výbuch naprosto neplánovaně i dvě nevinné navigační družice Transit 4b a Traac, jemuž olověná ochrana počítače prodloužila "život" toliko o měsíc. Vážně poškozeny byly i sluneční články komunikačního satelitu Telstar, vrcholu tehdejší spojovací a kosmické techniky, a - ač se o tom nepsalo - zaniklo i několik tajných zpravodajských družic USA.
Magnetické pole, obklopující naši Zemi, chrání mj. všechno živé na jejím povrchu před účinky pronikavého kosmického záření, jehož podstatnou část odchyluje a nutí vytvořit v uctivé vzdálenosti 1000-50 000 km již zmíněné radiační van Allenovy pásy, ohrožující sice do jisté míry kosmonauty (Discoverer XVII se vrátil na Zemi značně radioaktivní), avšak pro "přízemní" život nekosmonautického zbytku lidstva neškodné; naopak obyvatelům poblíže severního magnetického pólu a při značné aktivitě Slunce dokonce i daleko jižněji poskytují pohled na polární záře.
Van Allenovy vnitřní pásy objevil zcela neočekávaně Explorer I, startující 1. února 1958 s úkolem registrovat intenzitu záření všeho druhu. Občasné selhávání počítače vysvětlil správně tým fyziků iowské univerzity, vedený J. A. van Allenem, jako přetížení počítače, schopného registrovat a oznamovat jen postupně dopadající částice, a v určitých úsecích své oběžné dráhy ve výšce od 348 km do 1170 km nad povrchem Země vystaveného příslušným dávkám. Domněnku potvrdili sovětští vědci. Později byl pomocí vesmírné sondy Pioneer III zjištěn další, tzv. zevní van Allenův pás, vzdálený asi 25000 až 50 000 km od středu Země, popsaný ovšem už dříve Vernovem a jeho týmem v SSSR.
Magnetometrické analýzy vzorků hornin, vyňaté z hloubky až 6000 metrů, dokázaly, že za posledních 75 miliónů let (starší vyvřelé horniny, trvale zachovávající po ztuhnutí původní orientaci magnetického pole, nebyly dosud zjištěny) se naše Země "přepólovala" výměnou magnetických pólů celkem 171krát. Přibližně v dnešní poloze setrvávalo magnetické pole průměrně 420 000 let, v opačném směru působilo vždy asi 480 000 let. K poslednímu "otočení" došlo však již před 700 000 lety; takové opoždění bylo zjištěno za zmíněné období 76 milónů let teprve patnáckrát.
V současné době zkrátka a dobře k změně polarity zemského magnetu směřujeme. Je to fakt, s kterým nemusíme souhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je všechno, co proti tomu můžeme dělat.
Již v roce 2004 (zase v ten rok) vydala NASA zprávu, podle které magnetické pole Země jen během 20. století zesláblo o 10 až 15%. Upozorňovalo se také na „cestující” severní magnetický pól, protože jen během 20. století se odstěhoval od své původní pozice o 1100 km. To už byla první silnější indicie, že bychom měli více upřít zrak na děje kolem jeho nestability. 
Na konci roku 2008 vědci NASA upozornili na velkou, i když jen přechodnou, poruchu geomagnetického pole. Objevila se v něm zatím největší díra, již kdy vědci zaznamenali. „Díra rostla docela rychle,” řekl tehdy Marit Oieroset z Kalifornské univerzity. Naštěstí šlo jen o přechodný problém, takže díra se, jak dále sám Oieroset uvádí, asi po hodině znovu zacelila.
Došlo k výraznějšímu urychlení posunu severního magnetického pólu. Podle posledních měření se posouvá již rychlostí 64 km/rok, stěhuje se pomalu z Kanady nad Sibiř a přitom neustále slábne. Dokonce si toho všiml i mainstream: Severní magnetický pól se posouvá rychlostí 64 km za rok.
Oficiální věda ovšem v žádném případě nepředpokládá možnou změnu polarity v současné době. Podle oficiálních teorií magnetické pole před samotným přehozením pólů několik set let pozvolna a „nevinně” slábne, z čehož vyplývá, že podle těchto teorií by se intenzita geomagnetického pole měla „vynulovat” přibližně za 1000 let.
Nicméně Patrick Geryl (www.howtosurvive2012.com) píše: „Dnešní geologové a astronomové vědí jen málo o mechanismu, které vytváří magnetické pole Země. Můžeme se tedy blížit k našemu konci bez jediného potvrzení z oficiálních zdrojů.” Inu to je vcelku možné, že?
Podle Patricka Geryla na Slunci při maximu aktivity v roce 2012 dojde k radikálním změnám v polaritě jeho magnetického pole, k nimž údajně dochází jednou za asi 12 000 let. Následně se uvolní velké množství hmoty, která naplno zasáhne Zemi a způsobí na ní razantní změny – mimo jiné i zhroucení našeho magnetického pole a převrácení pólů. V důsledku toho by mohlo dojít k přepólování mnohem rychleji – možná ze dne na den.
To, že by teoreticky takový scénář mohl proběhnout, jsme si ukázali výše, na příkladu výbuchů jaderných náloží.
Následky těchto dramatických změn by pak byly katastrofální.
Podle vědců má geomagnetické pole svůj původ v zemském jádru, které se nachází uprostřed Země v hloubce 3 000 až 5 000 km. A to jádro má možná také problém...
Jádro se dělí na vnější, složené z tekutého železa, niklu a křemičitanů, a na vnitřní, které tvoří pevné železo a nikl. Zejména ve vnitřním jádru jsou přitom nepředstavitelné podmínky – teplota se zde pohybuje až kolem 6 000°C, tlak je 1 400 000 krát větší, než na jaký jsme zvyklí na povrchu Země, a je velmi husté. Probíhá zde také spousta procesů, díky nimž se Země může chlubit vlastní gravitací, potažmo magnetickým polem, které patrně vzniká následkem tření mezi vnitřním a vnějším jádrem. Vnitřní jádro totiž podle aktuálních studií rotuje o 1 až 3° za rok rychleji než zbytek planety (tím dochází k zmíněnému rozporu). Za posledních 100 let se tak pootočilo o čtvrt otáčky Země navíc. Vědci vesměs věří, že právě vinou tohoto rozporu v rotaci dochází ke vzniku a udržování magnetického pole. Z toho bychom mohli vyvodit, že pokud by se objevily nějaké problémy v zemském jádru, brzy by se pravděpodobně promítly i v samotném geomagnetickém poli. Je to pochopitelné – začne-li se chovat jádro jinak oproti normálu, změny se objeví i tam, kde má jádro řídící postavení.
Nicméně, skutečností je, že vědci k zemskému jádru prakticky nemají přístup. Dokopat se k jádru prostě není jednoduché jako třeba vyletět do vzduchu. K nějakým závěrům o jeho rotaci se mohou dobrat jen na základě pohybu zemětřesných vln a v mnohém je ještě spousta neprobádaných otazníků. Není ani jisté, zda je rychlejší pohyb jádra vůči Zemi zcela normální anebo jde o abnormalitu, které by měla být věnována pozornost.
Pokud by bylo pravdou, že vědcům o zrychlení jádra opravdu něco podstatného uniká a jeho posun normální není, nemuselo by trvat dlouho a mohli bychom se začít potýkat s následky. Abnormalita v jádru by pravděpodobně přispěla k destabilizaci magnetického pole a k přepólování. Ostatně - že by problémy s zemským jádrem měly za následek dalekosáhlé globální následky, jsme už mohli vidět i v různých katastrofických filmech. Nebylo by to ale jen přepólování, které by posun jádra mohl způsobit. Jádro jako „středisko”, kam směřuje většina sil, také je příčinou různých seismologických procesů v Zemi. Pohybuje-li se jádro rychleji než je běžné, dochází tam hluboko v Zemi k rozporu – a vzniká zde tlak, který se musí uvolnit. A tento tlak v Zemi se zpravidla nemůže uvolnit jinak nežli zemětřesením. Čím větší rozpor se v Zemi objeví, tím častější a silnější zemětřesení bychom mohli čekat na povrchu Země.
Následky si můžeme snadno představit...

Na tomto místě bych znovu chtěl zdůraznit již výše uvedená fakta.
Nehledáme žádné imaginární proroctví o konci světa. Mayové, ani ostatní staré národy, nikde neuvádějí konec světa na konci 13. baktunu, či chcete-li, v roce 2012. Jedná se pouze o konec jednoho velkého cyklu, po kterém začíná cyklus nový. Snažíme se tady pouze vystopovat možnou katastrofu, která by mohla ohrozit naši přetechnizovanou civilizaci.
Další logická námitka proti faktům uvedeným v minulé části může znít zhruba takto. Z výše uvedeného vyplývá, že ke změně polarity "zemského dynama" dochází cca jednou za 500 000 let. Kde tedy jsou ty další podstatně mladší katastrofy, kterými zde operuji?
Odpovědí může být teorie M.Cotterella.
Tato pozoruhodná teorie vychází z nepopiratelného faktu, že Mayové znali průměrný synodický cyklus Venuše, který je 584 dní. Venuši tedy používali, aby kvantifikovali cyklus slunečních skvrn, neboť 117 oběhů Venuše po 584dnech dává dohromady 68 328, což je číslo, které téměř přesně odpovídá podle dnešních moderních výpočtů jednomu cyklu slunečních skvrn. 20 těchto cyklů se rovná číslu uvedenému v jedné z mála zachovaných mayských písemností v Drážďanském kodexu: toto číslo v něm uvedené je 1 366 560 (tedy 584x117x20).
Teorie M.Cotterella tvrdí, že: "Po každých dosažených 20ti cyklech o 68 328 dnech mění magnetické pole deformace sluneční neutrální vrstvy svoji orientaci takovým způsobem, že magnetické pole Země má tendenci přizpůsobit se této změněné orientaci. Jako důsledek těchto jevů Zemi pravděpodobně postihnou katastrofické události typu zemětřesení a následných povodní případně změny klimatu".
Otázka tedy zní: Věděli Mayové, co nás čeká v roce 2012 a chtěli nám to sdělit? Zdá se, že ano. Jak to ale byli schopni spočítat? Jejich znalosti a schopnosti tedy musely být na mnohem vyšší úrovni, něž jsme si schopni představit a ochotni připustit. Další pozoruhodná teorie Cotterela říká že: číslo 1 366 560 představuje 5 256 tzolkinů (5 256x260) resp. 3 744 jejich nepřesných 356 dní dlouhých let (bez ¼ dne). Pokud toto číslo počítáme od začátku Dlouhého počtu, tedy 3 114 př.n.l., dostaneme se do roku 627 n.l., a tedy do přesného středu změny slunečního magnetismu a periody nízké aktivity slunečních skvrn – tyto události považoval Cotterell za klíčové faktory pro zmizení mayské civilizace.
To znamená, rozhodně tu máme mnohem kratší cykly, které by nám měly napovědět cosi o tom před čím nás chtěli "staří" varovat.
Další indicií pak mohou být poznatky paleoklimatologie.
Paleoklimatolog Lonnie Thompson z university v Ohiu nás v dokumentu NG seznamuje se zajímavými fakty. Mohla globální změna klimatu před 5200 lety nějak souviset s datováním konce mayského kalenáře do roku 2012? Thompson nás zavádí na největší peruánský vrcholový ledovec v Andách, který se jmenuje Quelccaya a leží ve výšce 5470 m n.m. přímo nad Amazonskou pánví. Je to největší ledovec v tropické oblasti na Zemi. Thompson opakovaně dokázal pomocí hlubinných sond odebraných z tohoto ledovce a následnou radiokarbonovou metodou určit s přesností na roky, že rostliny, které leží pod ledovcem, pocházejí z období před 5200 lety. Datuje tedy tuto klimatickou změnu do období konce posledního mayského světa, který byl podle mytologie zničen katastrofou. Tato klimatická katastrofa na ledovci Quelccaya byla tak náhlá, že pohřbila kdysi bujnou a šťavnatou vegetaci tropické oblasti pod příkrov ledu během velice krátké doby několika desítek dní. Tuto teorii podporují i rozbory z Kilimandžára, které časově přesně korespondují s nálezy z ledovce Quelccaya a podporují tak teorii, že naši Zemi postihla před 5200 lety náhlá klimatická katastrofa. Mohla tedy tato rychlá klimatická změna způsobit konec posledního mayského světa a odstartovat tak počátek nového cyklu, který Mayové "zahájili" v roce 3114 př.n.l.? Věděli Mayové, že tato klimatická katastrofa se bude opakovat po oněch 5200 letech? A nechali nám tak zde varování v podobě svého proroctví o konci mayského kalendáře v roce 2012?
Podíve