Na  české wikipedii se článek tohoto  týdne nazývá – jak jinak  v čase valentýnského svátku – „Láska“  http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana.

Dovíme se tam, že je to silná emoce vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost a zároveň jsme upozorněni, že v češtině může  toto slovo nabývat mnoha významů. Cituje se v té souvislosti například důležitý vztah (láska mezi dvěma lidmi, láska k vlasti), nebo spokojenost nad chvílí zábavy („Miluji ten film“), či se jím může označovat pohlavní styk. Článek zmiňuje i filozofické a náboženské souvislosti slova láska a konstatuje se v něm, že objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky prakticky není možné.

Jak vidno, laskavý čtenář si může dosadit cokoli. Ve společenském povědomí české kotliny figuruje toto slovo zároveň jako součást politického hesla stejně jako  politického hanopisu.

Vzpomeňme v té souvislosti,  co praví  o lásce jeden z nejstarších   dokumentů  naší kultury:

„Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě.“ (1.epišt.sv.Pavla k Korintským 13, 4-6).

Nezdá se, že by se naše  (nejen česká)  kultura k takovému  pojetí oné silné  emoce, kterou nazýváme láska,  otevřeně ještě hlásila. Zdá se spíše, že takto chápaná láska přestala být „společensky únosná“. Snad i proto se u osobností, jež usilují o globální mír a harmonii, setkáváme spíše se slovem soucítění než se slovem láska.