Celý videozáznam trvá 122 minut a zde předkládáme  ve dvou částech některé dalajlámovy myšlenky, opírajíce se hlavně o český překlad, zachycený  na videozáznamu. První  část vychází z dalajlámova vystoupení o hledání štěstí v nejistém světě,  druhá část obsahuje dotazy z publika a odpovědi na ně.

Hledání  štěstí v nejistém světě:

Jak jsem řekl při mých předchozích projevech,  mám tři hlavní životní závazky.

První se týká mě jako obyčejného člověka a spočívá v tom, že bych rád šířil vědomí a pochopení toho, že zdroj lidského štěstí se nachází v nás samých, že to není něco, co  můžeme nalézt mimo nás, ať již v podobě peněz, majetku, bohatství nebo nějaké úspěšné činnosti.Tyto vnější věci opravdu zdrojem štěstí nejsou. Základní  je, že si všichni jakožto lidské bytosti přejeme žít šťastný život. Je to zcela  zásadní a přirozené pro nás pro všechny,  ale mýlíme se, domníváme-li se,   že toto štěstí získáme prostřednictvím peněz, slávy nebo moci.Mezi mnohými  lidmi, kterým se dostává bohatství, slávy nebo i moci, často nacházíme  ty, kteří jsou  v neustálém vnitřním stresu, kteří mají spoustu starostí a spoustu strachu. Na  tom je vidět, že vnější příznivé okolnosti jim to štěstí, hluboké štěstí nedodaly.

V čem tedy spočívá opravdové štěstí?  Spočívá v klidné mysli,která je neoddělitelně spojena s péčí o štěstí druhých, se starostí o to, aby se druhým žilo dobře, aby se měli dobře. Když jsme schopni žít s takovým stavem mysli, tak potom i když se nalezneme v obtížné situaci,  jsme schopni uchovat tuto sílu, která spočívá právě v zachování klidné mysli. To je ten můj první závazek: chtěl bych se -  jak nejlépe dokážu -  dělit s lidmi o toto pochopení a šířit tohle zásadní vědomí  

Pohovořil jsem  ke svému prvnímu závazku a teď k mému druhému životnímu závazku, který se týká mě jakožto buddhistického mnicha, jakožto buddhisty. Druhý  závazek spočívá v tom, že bych rád přispěl k tomu, aby se šířila vzájemná náboženská harmonie ve světě, aby se šířilo vzájemné porozumění lidí různých náboženských vyznání. Když se podíváme na všechny náboženské tradice světa,  tak vidíme, jak již jsem to mnohokrát opakoval, že jejich základní poselství je totéž. Že středem nebo jádrem všech duchovních tradic je láska a soucítění,  tolerance a potom také  určitý výcvik  v podobě kázně nebo sebedisciplíny a konečně výcvik mysli, aby dokázala být spokojená, aby nekladla stále další a další požadavky. Tyhle základní principy jsou stejné, ať hovoříme o  náboženství či  tradici buddhistické, nebo křesťanské, muslimské či židovské nebo jakéhokoli duchovního směru na světě. Všechny tyto tradice mají stejný potenciál pomáhat lidem žít šťastnější život. Možná  je  ten pohled, ze kterého se lidé různých náboženství na svět  dívají , jiný. Ale ten základní princip zůstává tentýž. To, že ten tón každé té tradice je jiný, je velmi důležité. Každý  pocházíme z jiného zázemí, z jiných tradic a proto také potřebujeme slyšet věci, které odpovídají našim podmínkám a našemu pochopení.Všechny  náboženské tradice se tak rozdělují ve dva hlavní proudy – na náboženství teistická, u nichž hlavní   důraz  náboženské praxe  je víra v Boha a potom jsou náboženství tak zvaně neteistická,  kam patří především buddhismus a také džinismus, kde se nehovoří o žádném stvořiteli nebo o jednom Bohu, ale hovoří se o tom, že věci  vyvstávají nebo nastávají  samy ze sebe na základě zákona příčiny a následků. Ten zákon příčiny a následků je tu tím hlavním a základním teoretickým předpokladem.

     Samozřejmě i v těch neteistických náboženstvích je kladen důraz na víru, ale hlavní v jejich  náboženské praxi je tak zvaná sebedisciplína neboli styk s vlastní myslí. Dalo by se to shrnout tak, že v tomto náboženství  nebo směru, ke kterému i já přináležím, se klade důraz na zkoumání své vlastní mysli a toho, co se v mysli děje. Také je třeba  zkoumat se  na mentální úrovni a na úrovni  emocionální. I tady docházejí všechny náboženské tradice   k závěru, že takové emoce a stavy mysli jako jsou nenávist, hněv a strach jsou nepříznivé, nepřinášejí nic dobrého. Naproti tomu náklonnost a láska že  je něčím, co přináší štěstí a harmonii. Takže se dá říci, že v těch neteistických náboženstvích tím hlavním úkolem  praktikujícího je potýkat se neustále se svou vlastní myslí, aby ji dokázal pochopit a správným způsobem používat. To může být pro některé lidi efektivnější než například  metoda náboženská. Naopak  pro některé lidi může být efektivnější teistické náboženství.   Když totiž zkoumáme svou mysl, dojdeme k tomu, že hlavním problémem je naše připoutanost k sobě,  taková sebestřednost, posedlost vlastním já. Toho  se  můžeme zbavit právě prací s vlastní myslí v  neteistickém náboženství anebo se  toho můžete zbavit, když věříte v Boha a ta vaše víra vás natolik dokáže ovlivnit, že se oddáte  vyššímu principu. Může vás  vést k Bohu a tak se zbavíte té egoistické nebo sebestředné tendence. Výsledek  je tedy   tentýž, ať jsme se k němu dobrali cestou teistickou nebo cestou neteistickou.

To je můj druhý závazek:   Snažím se prosazovat ve světě harmonii nenáboženských a      různých náboženských tradic. Ty se mohou vzájemně nejen tolerovat, ale i obohacovat a mohou se navzájem učit, učit se  jeden od druhého.  Ten třetí závazek byl můj politický závazek v tibetské otázce.  Vzhledem k tomu, že jsem se ho zbavil,   mám už teď životní závazky  jenom dva. 

O vztahu mezi poznatky neurověd, psychologie a  psychiatrie   a  tradičním indickým učením o  fungování mysli a o jejím poznávání diskutujeme  na opakovaných setkáních téměř každý rok. V uplynulých třiceti letech jsem se   již mnohokrát setkal s vědci těchto disciplín a  celkově je tahle spolupráce velmi přínosná.Poznání  západní vědy o tom materiálním – nebo fyzickém – fungování lidského mozku je  zcela bezprecedentní. Ovšem co se týká toho  jemného  fungování mysli –  tam se stále máme ještě co učit od učenců starých indických tradic, které se po tisíciletí zabývají zkoumáním toho, jak  funguje mysl. Vcelku  je tedy tahleta debata nesmírně přínosná a i nadále pokračuje. Jsem moc rád, když se jí  mohu zúčastnit  a vyslechnout  nejnovější poznatky.  Chtěl bych ovšem zdůraznit, že z toho vyplývá praktická nutnost  cvičit se nejen v tom, abychom dokázali vnímat věci z mnohem širšího pohledu než z jednoho úhlu, a nejenom, když si na to vzpomeneme, ale soustavně, neustále. Stejně  tak je třeba se zároveň cvičit v rozvíjení  srdce, které je  v základu dobré, v rozvíjení soucitu.  Právě   to nám může dát  potřebnou stabilitu a  potřebný klid, a ten  nám může pomoci nalézt štěstí v nejistém světě, který je nyní  plný problémů a obtíží. 

Ještě než se dostaneme  k otázkám bych vám chtěl sdělit   to hlavní poselství,    a sice jak obklopeni překážkami a obtížemi  si můžeme zachovat klid mysli. Můžeme si jej zachovat na základě sebedůvěry a vnitřní síly. Vnitřní  síla  logicky vychází z naší vlastní upřímnosti,  pravdivosti a transparentnosti toho, co děláme. Když se chováme tak, že se nemusíme za nic stydět,  když se chováme altruistickým způsobem, když nám vždycky leží na srdci dobro jiných, pak nemusíme nikdy před nikým nic schovávat, stydět se za to, co děláme.

Odtud pramení  naše vnitřní síla a pravé sebevědomí, sebedůvěra, protože se můžeme vždycky chovat tak jací opravdu jsme,  nikdy není třeba něco předstírat nebo zakrývat. To je důležité, protože když se chováme upřímně a pravdivě, vyvolává to ve vztahu s druhými upřímnou důvěru. Tam, kde je důvěra, je také úcta, a kde je úcta, může být skutečné přátelství. Tam, kde vzniká skutečné přátelství, je místo, kde můžeme doopravdy spolupracovat, vzájemně si pomáhat. Můžeme  postupně vybudovat společnost ,která je šťastná.  Protože jsme společenská stvoření, závisíme na vnějších okolnostech, na tom závisí  celé společenství -  takže je  důležité, abychom   tímto způsobem dokázali štěstí ve společnosti vytvářet. Pokud si myslíme, že jenom tím, že zajistíme, aby bylo více peněz a více moci, a že tím dosáhneme šťastnější společnosti, tak jsme na omylu. Peníze  a moc s sebou většinou přinášejí kromě těch dobrých věcí také soutěživost a žárlivost, s nimi  přichází vzájemná podezřívavost a odtud nemůže pramenit skutečné štěstí, skutečné přátelství, které se zakládá na důvěře. Proto je důležité pěstovat vlastní vnitřní hodnoty u sebe sama a   teprve když budeme tímto způsobem fungovat, je to již jednodušší a můžeme pak společně  tímto způsobem vytvořit společnost, která je šťastná. V  takové společnosti  mohou žít rodiny, které jsou šťastny.  Když máte jedno sto tisíc takových rodin, tak už máte šťastné společenství.  O  to jsem se s vámi chtěl podělit. Teď bych vás vyzval k otázkám. Mám  tady několik otázek již předem napsaných, ale dal bych přednost tomu, kdybyste se mě ptali přímo, ovšem s jednou podmínkou: pokud  budete klást otázky nějak  omezené nebo které nejsou míněné dost vážně, tak na ty se mi moc chtít odpovídat nebude. Když  budete pokládat otázky, které jsou komplexní, rozumné a zajímavé, tak prosím do toho.
 

Dotazy přítomných a odpovědi dalajlámy během jeho veřejného vystoupení v Praze 11. listopadu 2011

Otázka: Tazatel - rád bych položil jednu z těch starých otázek: 

Jakou sílu mají prosby obyčejného člověka za lepší svět?

Odpověď:  Moje každodenní práce jakožto  buddhistického  mnicha obsahuje   samozřejmě  také dobrá přání nebo modlitby o to, aby byl svět lepší. Když má člověk  dobrá přání, je to na  individuální úrovni velmi dobré pro jeho klid, pro jeho vnitřní, vlastní mentální zdraví. Ale pro společnost, upřímně řečeno, to moc užitku nedává.  Za poslední tři nebo čtyři tisíce let a ještě déle se lidé stále modlí k Bohu za všechno možné a stejně se stále nic neděje, spousta věcí je špatných. Myslím si, že z toho praktického hlediska jsou důležitější   činy než modlitby. Přibližně před dvěma lety inaugurovala v jednom indickém státě tamní vláda nově postavený buddhistický chrám a na to otevření  mě také pozvali. Vrchní  ministr toho dotyčného státu  měl při té příležitosti projev a řekl, aby se podle  přání Buddhy ten stát  rozvíjel, a kéž rychle dosáhneme prosperity.  Přišla řada na mě, abych taky měl řeč, a já toho premiéra shodou okolností velmi dobře znám, tak jsem se nebál mu říci, že kdyby se jeho stát měl rozvíjet  s požehnáním Buddhy, muselo  by to být již dávno, protože požehnání Buddhy je už známo dva a půl tisíce let , ale na tom státě se to nijak neprojevilo. Pravil jsem, že Buddhovo požehnání je sice hezké, ale  k  rozvoji konkrétního státu  povede jenom tehdy, pokud to Buddhovo požehnání vstoupí do rukou vrchního  ministra a ten prostřednictvím činů se zasadí o to, aby se jeho státu vedlo dobře.

Otázka: Jak v sobě potlačit negativní  myšlenky a pocity vůči lidem, kteří ostatním ubližují?

Odpověď:   Když vidíme, že se děje nějaké příkoří nebo když někdo ubližuje ostatním nebo nám, tak je přirozené pociťovat hněv, to se  stává všem. Ale je důležité použít potom vlastní inteligenci k tomu, abychom situaci analyzovali, hněv rozpoznali.Hněv  samotný nejen že nás  nebo někoho, komu se děje příkoří, neochrání. Nepůsobí  ani žádnou újmu tomu člověku, který vzbudil hněv nebo pocit ublížení.Hněv  je jasně zcela neužitečný, jediné k čemu nás povede, je, že nás zbaví vlastního klidu mysli. Pokud  v tom hněvu budeme setrvávat dlouho, může se to podepsat vážně i na našem zdravotním stavu. Pokud   ale existuje nějaký postup nebo nějaká metoda, jak zabránit tomu, aby ten člověk nadále provozoval to, co provozuje, co  ubližuje nám anebo druhým, pak  co můžeme udělat, je to, že s chladnou hlavou můžeme zcela logicky celou věc analyzovat. Když  se nám podaří nalézt slabé místo protivníka, tak na to potom zaútočit.

Otázka: Tazatel ze Slovenska má dvě  otázky. První:

 Všichni máme své blízké, které máme velmi rádi – svoje rodiče, své sourozence, lidi, které milujeme. Co  když ztratíme naše milované – například přijdeme o svoji matku, svoji sestru a podobně. Jak můžeme nejlépe čelit takové situaci, která nás nevyhnutelně potká?

Odpověď:  Za prvé – všech sedm  miliard lidí, žijících na této planetě, musí zemřít, to je zkrátka přirozený proces a musí se to stát. Je velmi užitečné vnímat realitu vlastní smrti, vzít ji na vědomí  a chápat, že smrt je součástí našeho života.

Moje  vlastní  zkušenost – když zemřel můj učitel, můj vychovatel, od kterého jsem obdržel  zasvěcení a také mnoho učení, mnoho textů a  rad, byl to pro mě nesmírný šok. Měl jsem pocit, že když žil, byl pro mě pevnou skálou, o kterou jsem se mohl vždycky opřít. Teď tu najednou nebyl a já jsem si připadal zcela bezmocný . Potom jsem se zamyslel a došlo mi, že když tu  teď můj učitel již není, tak mám ještě větší zodpovědnost, než jsem měl předtím, když tu byl. Mám  zodpovědnost naplnit vše to, co mě učil, vše to v co doufal, že v životě udělám a dokážu. Teď  mám opravdu zodpovědnost naplnit jeho přání a jeho instrukce. Tím  se tragédie mohla proměnit v  odhodlání nebo větší můj elán  pokračovat v tom, co mě můj učitel naučil. Samozřejmě je stejně velká tragédie, když odcházejí  naši drazí, naši milovaní, naši rodiče  nebo naši sourozenci a přátelé. Je   to velmi smutné, ale je potřeba, abychom v tom dokázali nalézt odhodlání k životu ještě lepšímu, než jaký jsme  vedli doteď. K  životu, ve kterém naplníme jejich přání, jejich sny, tak aby z toho oni mohli mít radost, aby se splnila očekávání, jaká v nás vkládali. Já sám to praktikuji. Byl jsem v Japonsku v místech, kde letos na jaře došlo k tragickému zemětřesení, k následné  tsunami a pak ještě k radioaktivní tragédii a když jsem tam s  lidmi, kteří byli postižení, hovořil, říkal jsem jim, že tragédie už skončila, ta už je pasé. Teď  je potřeba, abyste se dívali do budoucna   abyste budovali s ještě větším odhodláním nová, lepší města, abyste je budovali na místech, která jsou výše položena, a dál od moře. Teď už trápením se a přemýšlením o té tragédii nic dobrého nezískáte a je lepší místo trápení pohlédnout do budoucnosti a žít ještě lépe než jste to dokázali před tím. Je  to důležité poselství.V  takových těžkých okamžicích musíme  použít svou lidskou inteligenci, abychom se dokázali nasměrovat, jak je třeba.

Otázka Tazatel ze Slovenska, otázka  druhá: Zdá se, že když lidé vidí bolest druhých, tak se potom stanou lepšími  a dokáží druhým pomáhat. Myslíte si, že stojí za to, investovat energii do toho, abychom nějakým způsobem změnili své současné politické vůdce, pomáhat jim, aby se stali lepšími lidmi anebo bychom raději  měli věnovat více energie tomu, vést mladou generaci -  děti -   aby byli soucitnější?

Odpověď:  Máte pravdu  - mnoho lidí, kteří jsou dnes u moci, věří tomu, že peníze a moc jsou důležitější, než morální a etické hodnoty. Bohužel často je tomu tak na úkor jiných lidí, kteří na to doplácejí. Musíme si ovšem uvědomit, že naši politici nebo naši vůdci pocházejí ze stejné společnosti, kterou vytváříme my, ze které my pocházíme. Protože  je to  společnost, která celkově nepřikládá morálním hodnotám příliš velký význam, nemůžeme potom očekávat, že zrovna tito politici, jedni  z nás,  ze stejného prostředí, by měli být nějakým způsobem jiní.Tyto  lidi bude velmi obtížné měnit, protože již zkrátka svá přesvědčení mají a tak jak jednají, jednají na základě svého přesvědčení. Bylo  by efektivnější začínat tu změnu od lidí mladých, od dětí, jak navrhujete, a to ne prostřednictvím nějakého kázání, ale prostřednictvím vzdělávání a výuky počínaje školkami až po univerzity. Po  celou  dobu, kdy se děti a  studenti vzdělávají, mělo by se jim kromě všech ostatních předmětů dostávat také vzdělání v otázkách etiky a morálky a zejména vzdělání  v soucítění – v rodině, v postoji dobrého srdce, v péči o druhé. Postoj  péče o druhé a soucítění je nám přirozený, všem lidským bytostem je  vlastní. Lásku  a soucítění má každá maminka neomezeně ke svým dětem. U tohoto biologicky determinovaného  soucítění a lásky je jejich  předmět   předmětem připoutaností, tato láska, toto soucítění  nemusí být vždy nestranné. Záleží  na tom, v jakém postavení  je objekt lásky vůči nám. Zda   je to náš příbuzný, naše rodina nebo naše dítě,  nebo zda je to náš nepřítel. Vůči vlastnímu nepříteli těžko v sobě nalezneme biologicky determinovanou  lásku a otevřenost. A tady je právě potřeba prostřednictvím vzdělávání a výuky v naší společnosti šířit  pochopení, že je třeba použít vlastní inteligenci k tomu, abychom mohli  jaksi „povýšit“  to základní soucítění. Na  vyšší úrovni soucítění může plynout ke všem bytostem, ať jsou to naši blízcí, naši příbuzní,  naši přátelé, nebo  naši nepřátelé. Vyšší úroveň soucítění vznikne  na základě našeho pochopení, že všichni lidé jsou stejní, že i naši nepřátelé jsou  lidé stejní  jako my sami. I  oni mají nárok na toleranci, na pochopení a na naše soucítění. Tímto způsobem je třeba rozvíjet neomezenou, nestrannou lásku vůči všem. To  je ovšem třeba dělat prostřednictvím výcviku  úcty a prostřednictvím vzdělávání.

Otázka:Vaše svatost se dnes ráno při debatě zmiňovala o tom, že každý z nás je zodpovědný za své vlastní štěstí. Zároveň  jsme ale také tvorové společenští a proto je naše vlastní štěstí závislé na celé společnosti. A v tomto kontextu bych se chtěl zeptat, jak nejlépe se rozhodovat v takových případech, kdy se ve společnosti nalézáme v  situaci, že štěstí určité skupiny lidí je v konfliktu se štěstím jiné skupiny lidí nebo blahobyt jedné komunity je v rozporu se spokojeností jiné komunity.

Odpověď:   V konkrétní situaci, při konkrétním problému, když dvě strany mají na stejnou situaci rozdílný  názor, a zdá se, že obě mají svým způsobem pravdu,   možná není v některých případech ten spor tak důležitý.  Obecně  se dá říci, že  to pak můžeme nechat být,  stát se neutrální  a  nepřipojit se ani k jedné z těch dvou stran. Když  ale je to důležité a když jde opravdu o blahobyt komunit nebo lidí, potom je dobré za každou cenu nebo aspoň co nejvíce to jde se snažit nalézt nějakou syntézu, spojit ta dvě řešení a nalézt řešení společně.   A  pokud to nejde a  taková syntéza není možná, tak zkrátka nalézt kompromis na základě určitých ústupků na obou stranách, to je myslím velmi důležité.  Když  o nějaká důležité otázce existuje spor, různé názory, pak  pokud se s tím nic nedělá a nijak se to neřeší, a rozpor zůstane, tak to pro společnost není dobré. Takže pokud to jde, tak nalézat možné společné řešení anebo  kompromis. A pokud to jinak nejde,  tak možná můžete tu druhou stranu také koupit penězi.

Otázka: Vaše svatosti, co vám na vašem životě nejvíce chybí? Je něco, co byste si přál a co v této chvíli nemáte?

Dalajlámova výzva k posluchačům: Ti, kterým je míň než třicet let,  tak zvedněte ruku. Nyní zvedněte ruku ti, kterým je sedmdesát a více -  těch je velmi, velmi  málo.

Odpověď:   Co  bych si přál,  čeho se mi teď nedostává. Jakožto lidská bytost bych si přál svět, který žije v klidu a míru. V  současné době tak svět nevypadá.  Chápu, že abychom mohli žít ve světě, který je v klidu a míru, musím napřed  nalézt klid a mír sám v sobě. Musím v sobě pěstovat vnitřní klid a tímto způsobem se mi podaří, abych sám byl v klidu a měl  klidnou mysl. Pak  můžu doufat, že i mé okolí bude klidnější. Můžeme  takto  doufat, že z jednotlivců, kteří naleznou vnitřní klid, vnitřní štěstí,  mohou vzniknout šťastné rodiny, šťastné společnosti a tak dále jak jsem to již zmiňoval dříve.    Můžeme  doufat,  že i politici, kteří z takovéspolečnostivycházejí, budou morální  a budou mít stejné hodnoty jako celá  společnost. Teď se nacházíme na počátku dvacátého prvního století. Když se podíváme na naše hlediště, v něm  většina z vás  -  tak víc než polovina lidí zde  -   jste zvedli ruku jako že je vám méně než třicet let. Když  jsem se zeptal, komu je víc než sedmdesát, tak to bylo jen pár rukou. Nejenom my, komu je přes sedmdesát, ale i komu je přes šedesát, padesát či  čtyřicet let už jsme generací dvacátého století. Naše století už je pryč a někteří z nás se už chystáme pomalu rozloučit. Teď  nastává to století, které je století další generace, vás všech, kteří jste zvedli ruce, že je vám méně než třicet dva. Proto máte zodpovědnost, aby se ve světě šířil mír  a lidé žili v klidu a míru, ta zodpovědnost spočívá teď na vašich bedrech, na bedrech vás, co jste zvedli ty ruce, vás mladých, na bedrech mladé generace. Jakým způsobem ovšem můžete tu odpovědnost nést? Můžete ji nést nebo s ní začít tak, že když se  ve svém životě setkáte s nějakými problémy, tak je budete řešit nenásilně, logicky, s klidnou rozvahou, budete schopni  používat svou  inteligenci k tomu, abyste jednali v zájmu druhých, abyste jednali bez užívání násilí, bez užívání hněvu. Když se vám to bude dařit, pak teprve můžete nabádat druhé, aby se takto chovali a  můžete říkat: já vím že to  funguje a radím vám, abyste to sami dělali také. Tak to je ten první  můj  sen - sen   číslo jedna a za něj vlastně zodpovídá ta mladá generace. A můj druhý sen nebo druhé přání  je přání, které jsem už zmiňoval v Americe, když jsem tam byl na nějaké konferenci a mluvil jsem tam s nějakými lidmi. Říkal  jsem jim, že tenhle svět, který bude žít v klidu a míru, já už na vlastní oči asi neuvidím, ale když se vám ho podaří opravdu uskutečnit, tak já, ať už budu mezitím v nebi nebo v pekle, tak kdekoli budu, budu vás tam odtud pozorovat a budu  bedlivě sledovat, jestli se vám podařilo ten sen  naplnit nebo ne. Stejně tak to platí pro vás, pro mladé Čechy, pamatujte, že vás budu bedlivě  sledovat a budu vždycky kontrolovat, jak vám to jde .

Mám ještě jedno – či dvě přání. Jak  jsem zmiňoval ten svůj druhý životní závazek, závazek úsilí o harmonii mezi náboženstvími, tak bych si opravdu přál, aby všechny války, které jsou motivovány náboženským přesvědčením, byly historií, aby se již nic takového neopakovalo, abychom  se již s ničím takovým nemuseli potýkat. To je moje přání a potom mám ještě jedno přání, a sice až pozítří odtud odletím, a až docestuji domů do Dharamsaly, tak si přeji  několik dní absolutního odpočinku. Odlétám  pozítří,  takže  vaše problémy tu zůstávají s vámi, já odlétám, já si je s sebou  neberu….. Děkuji.

Pro Jitřní zemi
připravila Anna Servanská