Rozhodnutí stát se poustevníkem  se často chápe špatně. Poustevník  neodchází do ústraní, protože  se cítí odvržen, protože nemá nic lepšího na práci než se potulovat po horách nebo že není schopen se vypořádat se svými povinnostmi. Jenže když se takto – na první pohled extrémně – rozhodl, učinil tak proto,  že si uvědomil, že nemůže svou mysl kontrolovat a vyřešit problém štěstí a utrpení pokud je ponořen do nekonečných, malicherných stejně jako rozptylujících všedních činností. Ze života neutíká, ale distancuje se od něj, aby jej viděl z odstupu a mohl lépe vnímat, jak to v životě chodí.  Neutíká ani před svými bližními, potřebuje pouze čas k tomu, aby mohl pěstovat skutečnou lásku a skutečné soucítění, takové, které budou nezávislé na potěšení a nelibostí, na zisku a ztrátě, na pochvale a výtkách. Potřebuje  – stejně jako hudebník se svými stupnicemi a sportovec, který trénuje své tělo  –   čas, soustředění a stálou praxi k tomu, aby ovládl svou chaotickou mysl, pronikl smyslem života a dal poté svou moudrost do služby druhým. Jeho heslem by mohlo být: „Přetvořit sám sebe, abych mohl lépe přetvořit svět“.

Neklid každodenního života skutečně velmi znesnadňuje  pokrok v duchovní praxi,  a chce-li někdo rozvíjet svou vnitřní sílu, pak je výhodnější,  věnovat se po nezbytnou dobu výlučně duchovnímu tréninku. Poraněné  zvíře  se skrývá v lese, než  se rány zahojí,   aby  pak znovu skotačilo dle libosti. Našimi zraněními jsou egoismus, zlomyslnost, lpění  a další mentální toxiny.

Poustevník „nehnije“ ve své cele, jak někteří  psali. Kteří prožili to, o čem poustevník hovoří, vám spíše řeknou, že ve své poustevně zraje. Kdo  setrvává ve svěžesti plném vědomí přítomného okamžiku, nepociťuje  tíži  času ztraceného v rozptýlení,  ale  vychutnává lehkost plného prožitku.Ztrácí-li poustevník chuť  věnovat se některým všedním záležitostem, není to tím, že se jeho existence stala  nudou – znamená to jen, že mezi všemi možnými  lidskými aktivitami rozpoznal ty,  které doopravdy přispívají k jeho vlastnímu rozvoji a ke štěstí druhých.

Komentář překladatelky

Domnívám se, že blog „Poustevník“ může  laikům poskytnout víc, než jen náhled do rozhodování mnichů.  Těm, kdo usilují o duchovní vývoj ve svém  laickém životě, může  přispět ke správné volbě cesty. Přetvořit sám sebe k užitku druhým,  o čemž se v blogu hovoří jako o praktickém výsledku mnišské duchovní praxe, může být pro laika, hledajícího  na duchovních cestách, ukazatelem spolehlivého   směru, jak   sám sobě pomoci. Také společnost nás  všechny učí přetvářet sami sebe. Na rozdíl od duchovních nauk ovšem k   hmatatelnému osobnímu užitku  pomocí egoismu, zlomyslnosti, lži, lpění na  „statcích“ materiálních nebo abstraktních, i  prostřednictvím  různých  dalších negativních  vlastností. Tedy rozvíjením   všeho toho, co Matthieu Ricard  v blogu „Poustevník“  nazývá mentální toxiny.  Právě tyto mentální toxiny utužují naši životní tíseň, do níž se pak noříme stále hlouběji.

K duchovním naukám se začnou  lidé obracet většinou proto, že  se chtějí vymanit  z tísně, kterou  pociťují. Pokud  své  hledání úniku z životní tísně myslí vážně a nejde jim o pouhé přitažlivé mysticírování, které snad  může uspokojit touhu po uklidňujících slovech nebo  po nevšedních zážitcích, měli by se obracet k pravým duchovním naukám. Ty se poznají podle toho, že všechny  ve své podstatě nabádají  - ve shodě s textem blohu MR – své    žáky k tomu, aby přetvořili sami sebe. Vedou své žáky k tomu, aby sami  analyzovali s odstupem vlastní život a pomáhají  stanovit postupy, které  žákům umožní jednat se skutečným soucítěním, nezávislým na očekávané odměně nebo haně.

Když hledající potká nauku, jejíž představitelé místo praktických  návodů, jak mají žáci přetvářet sami sebe k užitku druhých lidí, nelení především kritizovat ostatní učení a odsuzovat jejich představitele, či nauku, jež návody k sebepřetváření nahrazuje  pokyny k  uspokojování primitivních pudů   nebo nauku, která žákům předestírá abstraktní  poučky  rádoby vysokých teorií, je lépe se jim velikým obloukem vyhnout. Život neposkytuje vždy dost času k úniku z tísně. V  jednom z textů, zasvěceně pojednávajících o tomto úniku,  se praví: „Je obtížné najít pravé učení a ještě obtížnější uskutečnit je“.

Pro Jitřní zemi
z portálu Matthieu Ricarda
www.matthieuricard.org
přeložila Anna Servanská