Tím, že se naučíme vědomě vnímat, se zbavíme nutkání zahnat nepříjemné myšlenky, rozrušit se obavami nebo se snažit věci zlepšit či jakkoliv ovlivnit. Jsme pak schopni přijímat život takový, jaký je, sledovat všechno, co se kolem nás děje, aniž bychom se pokusili to změnit. Nejedná se o „odtažité“ pozorování, ale o úzké sepětí s tím, co prožíváme uvnitř. Prosté bytí, bez jakéhokoliv pokusu o reakci, je samo sobě uklidňující, a my se můžeme naučit používat tento vnitřní přístup ke všemu, co se nám v životě naskytne. Vnitřní postoj, založený na vědomém vnímání, nám dovoluje přijímat nevyhnutelné životní krize s větší rozvahou… 

Zásadní změna ze zmateného víru do klidu je obrazem toho, co se odehraje v mozku, když své nepříjemné emoce začneme sledovat pomocí vědomého vnímání. Psycholog Richard Davidson z Wisconsinské univerzity říká, že v obvyklém stavu vnímání máme silnější emocionální reakce než v době, kdy používáme vědomé vnímání. „Začínáme regulovat nepříjemnou emoci v okamžiku, kdy si ji začneme uvědomovat“.

Výkonné centrum mozku je uloženo v prefrontální oblasti: Rozhodnutí, o kterých uvažujeme, a postupy, které volíme, se většinou rodí v této oblasti. Když prožíváme výrazně nepříjemný pocit, dojde z amygdaly (centrum uložené v té části mozku, kde se odehrávají emoce) k silnému signálu, který ovlivní prefrontální oblast,…postupujeme bezmyšlenkovitě a necháváme se unášet impulsivní reakcí. Pokud dovolíme emoci, aby nás ovlivnila, tlumivé neurony podlehnou síle impulsu a naše emocionální reakce proběhne v plné síle.

Pokud jsme ale schopni prožít vědomé vnímání v okamžiku, kdy s námi lomcuje například zlost nebo strach, v mozku se něco změní. Levá prefrontální oblast obsahuje většinu neuronů, které tlumí nepříjemné vlivy přicházející z amygdaly - podobně jako přehrada zadržuje většinu vodního přívalu a propouští jen malý pramínek. Vědomé vnímání tuto přehradu posiluje - aktivuje tlumivé neurony, které pak mohou pevněji držet na uzdě emoce, jež nás rozrušují. Tyto tlumivé buňky posilují svou aktivitu přímo úměrně s tím, jak si uvědomujeme své emocionální impulsy a reakce, a vnášejí do emocí rozum.

Čím více tyto dráhy používáme, tím jsou silnější, stejně jako sval, který sílí pravidelným cvičením s činkami. Je samozřejmě nejlepší si tyto dráhy vypěstovat už v dětství, ale můžeme je posílit kdykoliv v průběhu života. To je podporováno zjištěním, že u těch, kdo pravidelně meditují, praktikování vědomého vnímání zlepšuje schopnost jejich mozku ovládat negativní emoce.

Lidé si někdy pletou pojem „nechat být“ nějaký pocit nebo myšlenku - vnímat, jak se vynoří v našem vědomí, ale nenaléhat na ně - se snahou zbavit se nepříjemného pocitu tím, že se ho pokusí potlačit. Potlačení není vědomé vnímání. Vědomé vnímání se před ničím neukrývá. Dovoluje nám proniknout rouškou popření a být k sobě upřímní. Vědomá pozornost nám umožní vidět holá fakta a neuvěřit vlastním smyšleným výmluvám.

Když se postavíme čelem k intenzivní nebo bolestivé emoci, vypěstujeme si určitý druh odvahy a přijetí toho, jak se věci kolem nás vyvíjejí. V takových chvílích nás nevede naděje ani strach, nesnažíme se potlačit bolest, rozptýlit se, abychom se jí zbavili, ani nedoufáme, že se něco stane a my se nebudeme muset zabývat pocitem, který je nám nepříjemný. Když se naopak postavíme k takovému pocitu čelem, uvědomíme si, že se bojíme mnohem víc své vlastní představy toho, jak nás rozruší, než vlastního prožitku takového pocitu. Z takového vědomí může vyplynout sebejistota a trpělivost. Pokud jsme schopni s vědomým vnímáním naslouchat svému vnitřnímu hodnocení a sebekritickému vnitřnímu hlasu, jsme schopni je lépe využít k jednání. Vědomé vnímání nás nehodnotí, neobviňuje, ani neodsuzuje za jakékoliv emoce, které se v nás odehrávají: naše pocity vznikají samy od sebe, aniž bychom je vyhledávali. Týká se to i sebekritických pocitů. Vědomé vnímání nám pomáhá vidět jejich zkreslenost jako další nepříjemnou emoci, ne jako pravdivý obraz.

Všechno podléhá změnám - to je náhled, který nás může osvobodit… Naše soustředěné vnímání nám může sledováním emoce typu vzteku poskytnout další klíčový náhled: pokud vnímáme svůj vztek dostatečně dlouho, uvidíme, jak se mění v něco jiného – pocit křivdy, smutek, nebo nějaký jiný pocit - nebo dokonce zmizí úplně. To, co nám připadalo tak podstatné, se rozplyne a změní. Klíčem je stálá soustředěnost na prožívané při všech změnách, jimiž prochází.

A co víc, toto vytrvalé zkoumání nám umožňuje vidět, že naše předpoklady, že určité věci mají konkrétní význam, jsou opravdu pouze předpoklady. „Opakem zkoumání je předpokládání… Můžeme zjistit, že to, co jsme považovali za určitým způsobem zákonité, takové vlastně není“. Klíč spočívá ve vytrvalém vědomém vnímání. 

Z knihy Tara Bennett-Goleman: Emoční alchymie, vydalo nakladatelství COLUMBUS