Karel Janeček a jeho Pozitivní evoluce plní v posledních týdnech stránky medií tištěných, obrazových  i virtuálních. Není snad téma, do kterého by se mainstreamová média - ať už ražení bulvárního či serióznějšího – nepustila: od spekulací ohledně morální přijatelnosti a negativního společenského dopadu vysokofrekvenčního obchodování (kterým si Janeček na své filantropické aktivity vydělal, viz např. Britské listy), přes nevybíravá obvinění ze satanismu (např. zde) až po kousavé glosy stran Janečkovy naivity a poblázněného pravdoláskovství (např. zde). Karel Janeček však není jen politickým fenoménem; je i fenoménem duchovním a to zdaleka nejen proto, že jeho aktivity koincidují s koncem Mayského kalendáře. O to více je s podivem, že žádný z duchovně či alternativně zaměřených serverů se zatím nepokusil zamyslet nad Pozitivní evolucí v širším, spirituálním kontextu. Tj. nejen z hlediska toho, co je vidět, ale též z hlediska toho, co se dá z Pozitivní evoluce vycítit.

Začněme od toho, co celou Pozitivní evoluci financuje, tedy od výše zmíněného vysokofrekvenčního obchodování společnosti RJS a.s. Je obtížné rozplést celospolečenský dopad obchodování na burze. Co je však zřejmé, je, že jde o aktivitu doslova odervanou od reálné ekonomiky, hmotných statků a hmatatelných hodnot. To, že malá skupinka jedinců může operovat s obrovskými objemy (cizích) peněz a během zlomků sekund je přelévá z jednoho konce světa na druhý, svědčí o masivní nerovnováze, ve které se náš finanční systém (a s ním i reálná výroba a služby) nachází. Ta samozřejmě není náhodná, ale je konečným důsledkem toho, že většina lidí nepracuje sama na sebe, ale pro někoho jiného, a v důsledku nerovného vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel odevzdává část své tvůrčí energie zaměstnavateli, potažmo vlastníkům společností. Jak říká moje kamarádka Míla Rejlková, ty peníze, se kterými Karel Janeček obchoduje, jsou peníze nás všech; nebyly nám ovšem ukradeny, ale my se jich dobrovolně, byť obvykle ne plně vědomě, vzdali. A pokud systém někde generuje přebytky, dříve nebo později se pochopitelně objeví někdo, kdo se jich chopí. Ten někdo je může používat k dalšímu obohacení sebe sama, což je totéž, jakoby šponoval celý systém směrem „ven“, tedy dále zvyšoval jeho nerovnováhu. Anebo může odčerpané peníze nalít zpět do systému s cílem posílit každého jednoho z nás, zvýšit naši autonomii, nezávislost, vrátit nás k sobě. Přesně to, domnívám se, Karel Janeček dělá. Všimněme si, že opakovaně odmítá, že by chtěl založit novou politickou stranu, ačkoliv je to jedna z nejčastějších věcí, ze které je podezříván. Všimněme si též hesel, pod nimiž byla Pozitivní evoluce propagována: Poslouchej svůj vnitřní hlas. Přestaň řešit, co se od tebe očekává. Poslouchej sám sebe. Měj odvahu. Žij v souladu se svým svědomím. To nejsou hesla vyzývající k následování, to jsou hesla vyzývající paradoxně k nenásledování, k bytí sami sebou.

Je možné, že by byl Karel Janeček motivován snahou odlehčit svému svědomí obtěžkanému výčitkami ze způsobu, kterým si vydělal peníze? Máloco mi připadá méně pravděpodobné. Lidi, kteří chtějí uklidnit své svědomí, podpoří buď konkrétně vymezenou aktivitu, kterou považují sami za dobrou, anebo aktivitu, kterou za dobrou považuje většina společnosti. Ale Pozitivní evoluce nehraje na image, svému duchovnímu otci přímo nic nepřináší, a na to, aby uklidnila špatné svědomí, je zatraceně málo konkrétní. Karel Janeček totiž nemůže vědět, co konkrétního lidé budou dělat, když budou poslouchat svůj vnitřní hlas (a jestli mu to něco přinese). On jenom velmi silně cítí, že když to lidé udělají, dostanou se ke stejným univerzálně platným principům, podle kterých žije (doufejme :-) on sám, a že z toho nemůže vzejít nic špatného.

Stávajícími politickými matadory, mediálními gurui a vzdělanou veřejností je Karlovi Janečkovi vytýkán amaterismus a neprofesionalita. Několikrát jsem se setkal s názorem, že si měl najmout nějakou PR agenturu. Až mě překvapilo, že si nikdo neuvědomil, jak na hlavu postavený a za vlasy přitažený by takový krok byl. Nemohu přeci dost dobře propagovat autenticitu a návrat k sobě, a nechat to za sebe křičet do světa někoho, jehož povoláním je vytvářet kouřovou clonu a lakovat černé na růžovo. Ano, možná by pak byly p. Janečkovy inzeráty v novinách barevnější, jeho oblek dražší a kravata stylovější. Ale věřili bychom mu to potom víc? Ani náhodou! Zkuste si srovnat třeba hřejivou, ryzí, byť poněkud nekonformní autenticitu Jaroslava Duška s prkennou hrou na image většiny současných politiků. To je jako srovnat si volební hesla z posledních senátních voleb s Janečkovými Vlnami evoluce. Brr. Nebe a dudy.

Hodně lidí spekuluje, o co vlastně Karlu Janečkovi jde, co má za lubem. Někteří nedokážou nevěřit, že by v tom nebylo nic osobního, jiní – ti kteří Janečkovi fandí – zase napjatě čekají, co za eso Janeček vytáhne z rukávu (a dětinsky věří, že jich tam má pěknou řádku schovanou). Můj vlastní pocit z celé Pozitivní evoluce je jiný. Já myslím, že Janečkova největší síla je paradoxně v tom, že neví, kam to celé povede (a vůbec mu to nevadí!). Karel se zcela evidentně pokouší rozjet něco nového a svým způsobem převratného. Osobně přikládám význam (ale zas ne příliš velký ;-) jak tomu, že se to děje v České republice, tak tomu, že se tak děje na konci roku 2012. V mém chápání světa ani jedno není náhoda, a Pozitivní evoluci tak lze považovat výslednici vlivů, které sahají za prostorový i časový horizont naší republiky i současné doby. Karel Janeček je tedy z vesmírného pohledu „nástrojem“ a kdyby to měl příliš rozmyšleno, šance, že by uspěl, by byla zákonitě menší. Kvalitativní změnu systému nelze uskutečnit u rýsovacího prkna ve stávajícím systému, kvalitativní změna může nastat jen tak, že se někdo nadechne a skočí do neznáma, uskuteční „leap of faith“, jak tomu říkají Angličané, a další skokani ho budou následovat. A k tomu si lze obtížně představit člověka lépe trénovaného, než je právě Karel Janeček. Skok do neznáma, a to v pevné vazbě na zatraceně širokou síť energií představovanou celou naší republikou, totiž není tak odlišný od riskantní, ale slibné investice velkého objemu peněz na burze. V obou případech nikdo s určitostí neví, jak to dopadne; v obou případech člověk hýbe s obrovskou energetickou masou a v obou případech musí být člověk maximálně odpoutaný od výsledku. Jinak ho neúspěch – nebo třeba jen drobná odchylka od jeho očekávání, fatálně rozloží (vím o čem mluvím, několikrát se mi něco podobného stalo...).

Janečkovo zaměření směrem kupředu, byť do neznáma, je také odpovědí na komentář Jana Bílého. Jan Bílý Karla Janečka přátelsky varuje, že „…vytrvale přehlíží jeden neoblomný zákon: Cokoliv vyloučíme coby „zlé“, se velice rychle vrátí do téhož systému. Pokud tedy rozdělíme společnost na „ty dobré“ (tedy především na nás a ty, kdo nás podporují) a „ty zlé“ – to jsou ti, kteří podle nás páchají nepravosti, jsou proti nám a házejí nám klacky pod nohy – zažijeme NUTNĚ a téměř obratem, že zlo, násilí či negativno se objeví jakoby z ničeho přímo ve středu toho, co děláme, takříkajíc v našich řadách.“  Jenže Karel Janeček se, alespoň podle mého cítění, nezaměřuje proti stávajícímu systému (který by měl za „zlý“), ale mimo něj, k matnému, ale jasně tušenému obrysu lepších věcí příštích. Karel Janeček – i když to tak může vypadat - primárně nebojuje za změnu volebního zákona a proti zlojedům, nepokouší se je napravit, přesvědčit, přetáhnout nebo reformovat zevnitř. On jde prostě mimo a jinam. On není v opozici ke stávající politické garnituře, on je v kvadratuře (řečeno terminologií astrologie). To není slabina, ani prohřešek proti systémovým zákonům rodinným konstelací (kterými se Jan Bílý zabývá). Jan Bílý v podstatě jakoby Karlovi Janečkovi říkal: nemůžeš vytvořit nic nového, pokud neuctíš to staré. Jan Bílý má pravdu, jenže ne v tento okamžik. Konstelace se totiž primárně zabývají jinou fází systémové změny, než ve které se nachází Karel Janeček a jeho Pozitivní evoluce. Konstelace se zabývají fází, když nový systém (např. dítě) již vznikl, avšak jeho zrod nebyl završen plnou nezávislostí (např. na rodiči) a integrací (např. rodičovských vzorců). To je ale fáze „include“, která následuje až po fázi „transcend“ (viz Ken Wilber, např. zde).

My jsme teď ale ve fázi „transcend“: to, k čemu by teď mělo dojít, je změna paradigmatu. Pozitivní evoluce může a musí vyústit v něco zcela nového, co tu nikdy nebylo. Něco jako když vznikla demokracie náhradou za autokracii nebo když teorie relativity nahradila Newtonovskou fyziku. A Karel Janeček je tedy v roli takového politického Einsteina: on nebojuje (a nesmí bojovat!) proti Newtonovské fyzice (čti zlojedům a zluhům), neláme si hlavu nad jejími nedostatky. Namísto toho ji opomíjí a hledá něco zcela nového. Teprve až to bude nalezeno, bude čas na absorbování starého. Napřed musí přijít „transcend“, pak teprve „include“. Kdyby se teď Janeček snažil o zahrnutí a respektování starého systému, ještě než ho překročí a pomůže vytvořit něco kvalitativně nového, byl by asi stejně úspěšný, jako kdyby se snažil sám sebe zvednout za tkaničky od bot.

I když nesouhlasím s důvody, které Jan Bílý na svém blogu uvádí, souhlasím s jeho závěrem: lidi typu Daniela Landy představují pro Pozitivní evoluci reálné nebezpečí, a čím dřív si to Karel Janeček uvědomí a rozumně se od nich distancuje, tím lépe. Důvod ale není, že by Daniel Landa představoval zlo, násilí či negativno. Důvod je, že Daniel Landa je příliš zjednodušené, šablonovité a slepé dobro.

Pro Daniela Landu je Karel Janeček králem králů. Daniel Landa ve svém okleštěném náhledu na svět, kde hlavní roli hraje adrenalin, image, sláva, zázraky a černobílé vidění světa, vůbec nevšiml, že jeho král králů nestojí o pozornost k sobě ani o ochranu, ale vrací lidi k nim samým. Landa, protože jinak nemůže, ze sebe udělal hrdého následovníka bájného krále a aby si vylepšil skóre, pokusil se pasovat do role osobní, byť nezvané, královské stráže. Jenže o následovníky tady vůbec nejde, jde o lidi, kteří budou to, co hledá Karel Janeček, hledat sami, u sebe, po svém a nezávisle. A třeba dohromady s Karlem Janečkem, anebo bez něj, to není až tak podstatné. Jenže tohle je nad Landovo chápání. V jeho světě má dobro vždycky stejně silného protivníka, a to zlo, proti kterému je třeba bojovat. Jenže svět, který, jak si myslím, Karel Janeček vidí a ke kterému směřuje, je nad takto primitivně rozdanými kartami. Je to svět, kde jde o integraci, ne o boj.

Janečkova vlažná podpora Danielu Landovi ve mně vzbuzuje obavy, zda si Karel Janeček zmíněné nebezpečí uvědomuje. Ne každá podpora Pozitivní evoluce je stejně dobrá podpora. Pro lidi na úrovni duálního vidění světa se Pozitivní evoluce může stát novým náboženstvím, náboženstvím pro které budou ochotni nemalých obětí, ovšem které v případě neúspěchu zavrhnou a pošlapou. Nebo vymění za nějaké jiné. A právě tohle by mohlo Pozitivní evoluci potopit, nebudou-li její protagonisté bdělí a nechají-li ostré rozlišování otupit vnějšími podobnostmi.

A může-li Pozitivní evoluci přitížit dav nekritických obdivovatelů formátu Daniela Landy, může jí stejně tak poškodit nedostatek kriticky smýšlejících spolupracovníků. Karel Janeček teď viditelně jede na svůj vlastní motor; kolik obdobně odhodlaných, zralých a nezávisle smýšlejících lidí za Pozitivní evolucí stojí, je těžké odhadnout. Rozhodně nejsou příliš mediálně exponováni. Jenže Pozitivní evoluce je příliš velká věc, než aby ji dokázal Karel Janeček udržet a hrnout kupředu sám. To s čím se snaží Pozitivní evoluce pohnout, je obrovská energetická masa (a řádně zatuhlá, co si budeme povídat) a udržet jí může pouze síť silných, avšak nezávislých, spolupracujících individualit. Přejme si, aby takových bylo co nejvíce. Jen tak má Pozitivní evoluce šanci.