Je zajímavé, že to byla první neutronová hvězda ve Vesmíru, kterou vědci začali ztotožňovat s pozůstatky supernovy. Překvapilo mne, že, jak se domnívají, je velká asi pouhých 25 km, to znamená, že je velká asi jako nějaké město. A přitom svou energií zásobuje obrovskou Krabí mlhovinu. Hustota neutronové hvězdy je velmi vysoká. Ale pozoruhodné je, že v poslední době vědci zachytili nečekaně mohutné záblesky gama záření tohoto pulzaru z Krabí mlhoviny.

Rigden: V poslední době se toho odehrává více zajímavého a to nejen na naší planetě, ale i ve Vesmíru.

Anastasia: Ano, proces vzniku nových hvězd je velmi zajímavý a přináší mnoho informací…

Rigden (s úsměvem): O tom není pochyb.  A značně narušují mnoho současných teorií… Celá věc spočívá v tom, že viditelný proces vzniku hvězdy, který mohou dnes vědci pozorovat, začíná vznikem tak zvaného „předhvězdného jádra“. Jinými slovy astronomové jsou bez ohledu na současné vybavení schopni „objevit“ (vidět, zaznamenat) vznik nové hvězdy až ve stádiu, kdy dochází k formování hustých prašných a plynných zhuštěnin. To znamená tehdy, když hmota v důsledku vzájemného působení začne vyzařovat energii, například to, co lidé nazývají „světlem“. A teprve poté, co jsou prozkoumána spektra, která zjevně ukazují na zhuštění, smrštění jednotlivých částí v plynných oblacích, se dochází k závěru, že vznikla nová hvězda. Nicméně astronomové nejsou schopni odpovědět na otázku, jak na sebe tyto zhuštěniny vzájemně působí a co je nutí k tomu, aby se smršťovaly. Stejně tak nemohou odpovědět na to, odkud se berou a proč tato oblaka prachu a plynu vznikají a už vůbec ne na to, proč a jak se z tak malého množství hmoty, nacházející se v těchto oblacích, tvoří nejen jednotlivé hvězdy, ale často i celé hvězdné shluky.

Je to dáno tím, že všechny současné teorie, Einsteinovou teorií relativity počínaje a termodynamickými zákony konče, jsou založeny na vzájemném působení „viditelné hmoty“ nebo na jejím logicky předvídatelném chování. Ačkoli i zde je mnoho složitých případů. Vezměme třeba ony černé díry ve Vesmíru. Jsou to záhadné, moderní vědou neprozkoumané objekty, které pohlcují hmotu. Ale předtím, než se na tyto složité případy podíváme zblízka a než otevřeme otázku těchto objektů, jejichž vznik je přímo svázán s černými dírami, rád bych zjistil, co o černých dírách víš ty.

Rád bych zjistil, co o černých dírách víš ty

Anastasia: No ne tak mnoho, jak bych si přála… Černé díry jsou pro dnešního pozorovatele neviditelné, protože ze sebe nevydávají světlo, ani žádné jiné vědecky zjištěné záření jako jiná tělesa. Vědci se je snaží odhalit pouze díky vedlejším příznakům, tedy skrze zkoumání jejich vzájemného působení s okolní hmotou… Mají za to, že černá díra ve svém okolí deformuje geometrii prostoru a času.

Dnešní astrofyzikové předpokládají, že černá díra je nějaká lokalizovaná oblast kosmického prostoru, která vznikla při neomezeném gravitačním smrštění obrovských kosmických těles. Jak jsem to pochopila, je to takový zvláštní gravitační hrob, do kterého když se jednou něco dostane, už se to nikdy neobjeví. Hranice této oblasti jsou nazývány horizontem událostí. Její poloměr je určen gravitačním poloměrem. O tom se vědci domnívají, že přímo závisí na tom, jaké množství hmoty bylo do této díry vtaženo. V závislosti na tom, jak roste hmota černé díry, lineárně se zvětšuje i její velikost, takže roste i její poloměr. Velikosti tohoto objektu mohou být různé…

Současná teorie hvězdné evoluce považuje vznik černých děr za výsledek kolapsu velkých a supervelkých hvězd. Pochopila jsem to tak, že když je vyčerpáváno jaderné palivo a termojaderné reakce v nitru hvězdy ustávají, tak vysoká teplota a tlak, které neumožňovaly, aby se hvězdy smrštila, pod vlivem vlastní gravitace klesají. Pokud je hmota hvězdy třikrát nižší než hmota Slunce, nestane se z ní černá díra, ale dojde k její přeměně na neutronovou hvězdu nebo se změní v bílého trpaslíka. Ale pokud je její hmota třikrát vyšší než hmota Slunce, tak se vědci domnívají, že je pro ni nevyhnutelný katastrofický kolaps. Veškerá její hmota rychle zmizí pod horizontem událostí a hvězda se stane černou dírou…

Pokud budeme vycházet ze současné teorie hvězdné evoluce, má se za to, že mezi 100 miliard hvězd může být minimálně 100 milionů černých děr. Jen v naší galaxii jakoby bloudí tisíce černých děr, které zcela pohltí vše, co se „ze své nepozornosti“ ocitne na jejich dráze, ať už to jsou shluky prachu a plynu nebo hvězdy. Předpokládá se, že v centru galaxie se mohou nacházet obří černé díry, jejichž hmotnost se rovná asi miliardě Sluncí.

Rigden: No, není to špatné. Přibližně tedy chápeš, na čem se současná věda zasekla a proč se ve svých diskusích pohybuje v uzavřeném kruhu.

Anastasia: Možná že přesně neznám veškeré detaily těchto diskusí, ale jak se říká, obecnou představu mám… Ale zaujala mne ještě jedna věc. Vědci předpokládají, že uvnitř černé díry je kvůli ohromné gravitaci zdeformován čas a prostor. Obyčejná Euklidova věta tam neplatí, protože paralelní přímky se tam mohou klidně protínat a tak dále… Jsou dokonce názory, že všechno v černé díře musí nakonec zmizet v jejím centru, kde se poté hvězdná hmota může smrštit tak, že se v konečném důsledku změní v nekonečně hustý bod, tedy že může vzniknout singularita.

Rigden: Ano. Tímto se teoretici prostě snaží vecpat své závěry do vykonstruované teorie Velkého třesku. Podle jejich představ k němu došlo z nekonečně hustého bodu, kde byla jakoby zkoncentrována a smrštěna veškerá hmota Vesmíru, a když v tomto „bodě“ cosi vyvolalo Velký třesk, začala se hmota rozlétávat do všech stran a začal proces rozpínání Vesmíru. Kvůli tomu, že vzniká mnoho otázek, na které vědci nemohou z pozice materiálního pohledu na svět odpovědět, vznikají dnešní chaotické teorie. Jejich autoři se prostě navzájem vhánějí do slepé uličky. Snaží se o vysvětlení a operují přitom známými daty. Když se ale snaží sestavit teorii o vzniku Vesmíru a oněch černých děr, dopadá to u nich nakonec stejně, jako v té bajce o slonovy. Takže místo toho, aby byly prozkoumány otázky, odkud se vzal slon, proč se hýbe a chce jíst, zkoumá se trajektorie pohybu slonů v africké savaně, pravděpodobnost jaké rostliny může cestou sníst, co v těch místech roste a jaké mají tyto rostliny vlastnosti. A tak to u vědců je: povídají o tom, co vidí, ale to, co nevidí a co nezapadá do jejich způsobu chápání světa, to pro ně neexistuje.

„Prvotní černé díry“

Anastasia: Pro mě je v současné teorii nejsměšnější asi to, co se nazývá „prvotní černé díry“. Podle předpokladu vědců se vytvořily ihned po Velkém třesku, tedy přibližně před 14 miliardami let, když začalo rozpínání Vesmíru. Existuje názor, že černá díra je vždy připravena pohltit jakékoli záření nebo předmět a navyšuje si tím svou hmotnost. Vědci předpokládají, že velikosti černých děr jsou různé: od miniaturní černé díry (jejichž hmotnost je pouhých 10¹⁵ gramů a mohla by se teoreticky dochovat do dneška v prostoru Vesmíru), po obří a superhmotné, jež se hypoteticky nachází v centru galaxie.  

I kdybychom připustili tuto myšlenku, že po Velkém třesku se hmota začala rozlétávat s maximální možnou rychlostí do všech stran v průběhu miliónu let a že teprve tehdy vznikla byť jedna jediná miniaturní černá díra o hmotnosti pouhých 10¹⁵ gramů, ovšem s neúprosným „výrazným gastronomickým apetitem“, tak by dnes místo Vesmíru byla jedna velká černá díra.

Rigden: Jsem rád, že to chápeš. Kdyby to bylo tak, jak se teoretici domnívají, přestal by Vesmír existovat už před pěti miliardami let.

Anastasia: Ty připomínky jsou zcela na místě. Celkově vzato jsou černé díry zajímavé téma, které člověka zasáhne zejména tehdy, když čte práce lidí, kteří se snaží dosáhnout poznání, odhalit tajemství Vesmíru a píšou o tom pro ostatní. Ale je pravda, že je dost i takových prací, kde autoři píší o černých dírách zjevně z nudy. Je zřejmé, že své práce sestavovali tak, jak o tom mluví jedno rčení: „tam kde si kýchneš, napiš čárku, kde si škytneš dvojtečku a kde si šňupneš tabáčku, dej tečku“…  Já jakožto nestranný pozorovatel vědeckých peripetií jsem o černých dírách získala dojem, jako v té anekdotě: „Věda ohledně tohoto problému ví, že nic neví“.

Rigden: Někde to tak i je. Mnozí vědci se mýlí, soustředí své síly a často obětují celý svůj život na to, aby rozvíjeli teorii, která vede do slepé uličky. Lidem chybí Znalostí a orientace v tom, jakým směrem ve výzkumech postupovat. Kdyby toto měli, je zcela možné dosáhnout revolučního průlomu nejen ve vědě ale i v rozvoji společnosti. Věřím, že informace, které jsem již uvedl a dále o kterých ještě budu mluvit, tomu mohou v mnohém napomoci, pokud si to sami lidé budou přát.

Tak co je to tedy ve skutečnosti ta černá díra?

Rigden: Ve skutečnosti to, co se v měřítkách Vesmíru nazývá černou dírou, je jev krátkodobý a sám od sebe nemá žádnou hmotnost. Objevování a mizení černých děr ve Vesmíru v jakémkoli množství nenarušuje zákon zachování celkové hmotnosti Vesmíru. Dokonce i ta největší černá díra existuje v podstatě vzato relativné krátké časové období a její hmotnost je rovna nule. Její role v astrofyzikální přeměně Vesmíru je ovšem obrovská.

Asociativně bych ji přirovnal k myšlence. Vždyť myšlenka také není vidět. Nelze ji zvážit ani se jí dotknout, ale přesto existuje, když už se jednou v našem vědomí objevila. Myšlenka má objem (přinejmenším informační). Její existence trvá jen krátkou dobu, protože ji rychle střídají jiné myšlenky. Myšlenka nemá hmotnost, ale v materiálním světě může mít kolosální následky. V podstatě je to Nic.

Anastasia: Nic?! V současném lidském pojetí je Nic v tom lepším případě vakuum.

Rigden: Takové vakuum ale není zase tak prázdné. Jednoduchý příklad. V mezihvězdném prostoru převládá lidmi tak zvané vysoké vakuum. Jeho průměrná hustota je menší než 1 molekula na centimetr krychlový. Ale pokud bychom to porovnaly s tím nejřidším vakuem, jaké lidi vytvořili, nachází se v něm okolo 100 000 molekul na centimetr krychlový. Vědci už chápou, že ani úplné vakuum, v němž se předpokládá nulová existence částic, není „úplně prázdné“ zbavené jakýchkoli vlastností. Současná fyzika se už dostala k teorii fyzikálního vakua, jak vědci nazvali nejnižší energetický stav kvantových polí. Fyzikální vakuum je v této teorii charakterizováno tím, že v něm chybí jakékoli reálné částice, zároveň ale obsahuje všemožné virtuální částice. Existuje ale i druhá teorie (pravda, „oficiální věda“ se jí úporně snaží neuznávat) a ta se domnívá, že ke zrodu částic a antičástic (šesti tříd) dochází z prvotního vakua tím, že se rozvrství podle spinu a objeví se pravé a levé torzní pole. Tato pole jsou jakýmsi katalyzátorem, který vyvolává vznik hrubé hmoty.

Kdo má k Pravdě blíž, to bezpochyby rozsoudí až čas. Problém spočívá v tom, že mnozí vědci, kteří se snaží pochopit pravdu, se ve skutečnosti ve svém vědomí setkávají jen s jejím lživým obrazem. Spěchají, aby mohli vyhlásit ty pro sebe nejvýhodnější teorie, a dlouhou dobu se snaží hájit jejich „správnost“. Tím tráví dlouhá léta svého života, trpí tím jejich i cizí „nervy“, ale přitom se vůbec nezamýšlí nad příčinami vzniku podobné inverze v jejich vědomí. Lidé nemají ve skutečnosti ani tušení o neviditelném světě, o tom, jak je v tomto světě silný Živočišný (materiální) rozum, a jak je pro každého člověka důležité, aby se staral o svou duchovní čistotu. Zejména ta umožňuje najít Pravdu, jež leží za hranicemi chápání, ve své původní podstatě.

Anastasia: Ano, vzpomínám si na toto teoretické schéma vzniku částic a antičástic.  Je zajímavé, že tam je vše také podle schématu kosého kříže… Kdysi jste velmi srozumitelně asociativně přirovnal Vesmír k oceánu, ve kterém je vše až po samý okraj zaplněno.

A pokud bychom použili toto obrazné přirovnání k oceánu, jak bychom se mohli podívat na takovou černou díru ve Vesmíru?

Rigden: Černá díra ve Vesmíru vypadá doslova jako vzduchová bublina ve vodě oceánu. Ale jen vypadá. Neodpovídá jí zcela, protože bublina ve vodě je naplněna vzduchem, jenže černá díra ve vesmírném prostoru není naplněna vůbec ničím, tedy alespoň v lidském pojetí tohoto smyslu.

Anastasia:  Jinak řečeno je tedy černá díra Něco, jakási cizorodá vtroušenina, která není materiálnímu světu vlastní?

Rigden: I tak je to možno říci.

Anastasia: Řekl jste, že černá díra hraje v astrofyzikálních přeměnách Vesmíru mimořádně významnou roli. Povězte nám prosím podrobněji o základních funkcích černých děr, alespoň s využitím asociativních příkladů.

Základní funkce černých děr

Rigden: Funkce černé díry asi můžeme velmi dobře přirovnat k imunitní odezvě, přesněji k imunitním buňkám lidského těla, které chrání organizmus před různými původci nemocí tím, že odliší a zničí takové patogeny nebo změněné buňky vlastního těla (nádorové buňky) a tak dále.

Pokud se do našeho těla dostane cizí agent, ať už virus nebo patogenní mikrob, imunitní buňky ho najdou a zničí. Nebo pokud se nějaká buňka nebo skupina buněk stane defektní, přestává fungovat a začne se například nekontrolovatelně množit, tak i tady nastolí pořádek imunitní buňky a to tak, že ty tak „neposlušné“ buňky zničí. Ovšem takovéto přirovnání také nebude ve vztahu k černým dírám ve Vesmíru zcela správné, protože imunitní buňky neustále brázdí prostor našeho organizmu a hledají „narušitele“ správných pořádků. 

Jenže černé díry se ve Vesmíru ihned objeví Odnikud a pouze tam, kde je potřeba, a potom zase do Nikam mizí. Přičemž mizí okamžitě, často (ale ne vždy) za sebou v materiálním světě zanechávají celé shluky fragmentů hvězd a ohromná oblaka prachu a plynů, které lze pomocí současného vybavení docela lehko najít. Tato hmota zbylá po zničení hlavní „patogenní“ hmoty se podobá řekněme odpadu, který odpadl z běžícího pásu v dílně, kde drtí a upravují kámen. 

Je těžké to vysvětlit, protože Něco se objevuje Odnikud, zničí často celé shluky hvězd a mizí to do Nikam. Černá díra přitom okolo sebe opravdu výrazně deformuje časoprostor a má obrovskou gravitační přitažlivost, kterou působí na okolní hmotu. Černá díra je to jediné, co můžeme nazvat opravdovou Prázdnotou – Ničím, protože v souladu s lidským chápáním tohoto slova tam není nic materiálního. 

Anastasia: Hm, ano, pro lidi s vědecko materialistickým pohledem na svět to bude těžké pochopit... Pokud totiž vezmeme v úvahu to, co jste řekl, tak se vnucuje otázka, Kdo tedy Odnikud řídí tento proces? Kdo zjišťuje přítomnost takových defektů ve Vesmíru a přispívá k tomu, že černé díry vzniknou a zmizí právě v těch místech?

Rigden: Aby bylo možné pochopit tyto procesy, nemluvě ani o jejich úpravě do vzorců, je třeba mít principiálně jiný pohled na svět.

Anastasia: Mluvil jste o tom, že hmotnost černé díry je rovna nule. A jak je přeměněna hmota, kterou díra pohlcuje? Říkal jste, že vznik nejtěžších mikroobjektů ve Vesmíru je přímo svázán s černými děrami. Znamená to, že je přece jen potřeba jakási hmotnost?

Princip „práce“ černé díry

Rigden: Myslím, že až pochopíš samotný princip „práce“ černé díry, otázky samy od sebe zmizí. Takže černá díra přitahuje hmotu a kam ta hmota potom mizí? Řekněme to tak, že černá díra je jakási anomální oblast. Jelikož je to nemateriální struktura, objevuje se v těch částech Vesmíru, kde dochází k určitému narušení polí. Jejím úkolem je zničit hmotu, která toto narušení vyvolává. Sám fakt, že se černá díra na daném místě ve Vesmíru nachází, vyvolává deformaci časoprostoru. To znamená, že ona sama spouští určitý mechanizmus, který zkresluje plynulý chod času v dané oblasti prostoru. To vede k určité interakci, v jejímž důsledku vzniká obrovská gravitace, která začíná přitahovat materiální strukturu. Myslím, že je to jasné, ne?

Anastasia: Ano.

Rigden: Tak půjdeme dál. Když je hmota přitahována, tak se díky obrovské gravitační síle začínají fragmenty o velikosti například měsíce deformovat ještě během přibližování se k černé díře. A když se hmota začíná dostávat do zóny akrécie, vytvoří se zde nejsilnější gravitační pole a hmota se rozletí na kousky. Je to pak něco jako zvláštní mlýnek na maso.

Anastasia: Můžete prosím jen upřesnit, zda se zde termín „zóna akrécie“ používá ve stejném významu, jak ho chápou dnešní vědci? Má se tím namysli její podoba akrečního disku, jakožto zdroje mohutného záření, který rotuje kolem černé díry a vzniká při pádu (akreci) nejbližší sousední hvězdy nebo mezihvězdného plynu na tento objekt pod vlivem působení jeho gravitačního pole. Správně? Jinými slovy je to tak, že se hmota, která se setká s černou dírou, začíná pohybovat po orbitě okolo ní, a tím vytváří právě tento rychle rotující disk?

Rigden: Ano. V době, kdy probíhá „mletí hmoty“, dochází k jedné důležité věci. Je tam taková síla, že jednoduše odstrkuje informační částice (představ si rozpad stavby z cihel), které tvoří tuto hmotu, jednu od druhé. Ty už se nemohou nacházet v určité přesně dané poloze, a jsou proto vytrženy ze své informační posloupnosti. Jakmile je zničena informační struktura, posloupnost, díky které byla vytvořena tato hmota jako taková, dochází k vymazání informace z informační struktury a hmota mizí. Dochází zde k paradoxu, protože sama černá díra nemá vliv na informační částice, má ovšem přímí vliv na hmotu. Ta je velmi silně přitahována, jenže informační částice jsou odstrkovány, takže důsledkem je, že hmota zmizí.

Anastasia: Znamená to, že informace není poškozena. Hmota je vytvořena na základě informace, a když dojde k vymazání informace, přestává hmota existovat.

Rigden: Správně. Pokud pro představu celého tohoto procesu použijeme příklad našeho asociativního domnělého experimentu, bude to takhle. Představ si, že jsi postavila zámek z neviditelných polystyrenových cihel tak, že se zámek stal viditelným. Potom bys ho pečlivě zvedla a hodila do akvária s vodou. Co se stane? Zámek se při styku s vodou samozřejmě rozletí na malé částečky. V našem případě tedy přejde do jiného stavu: hmota zmizí a zůstane pouze informace v podobě přesně těch prvotních neviditelných polystyrenových cihel, které zůstanou plavat na vodní hladině. Otázka: „A kam se poděje sám zámek (hmota)?“Je jasné, proč u tebe má otázka vyvolala úsměv. Odpovíš mi totiž: „Tam, kam i dírka v preclíku potom, co ho sníš.“ A budeš mít absolutní pravdu.

A teď si představ, že akvárium je o něco větší a takových jako ty, kteří stojí nad akváriem a v ruce drží zámek, je aspoň deset. A vy všichni prakticky současně vhodíte své zámky do akvária. Už v moment, kdy se vaše zámky dotknou vody, polystyrenové cihly (jednotlivé informační cihly nebo jejich spojení v bloky) ne že začnou plavat na vodní hladině, ale okamžitě se od ní odrazí (jako od něčeho velmi hustého), doslova jako tenisový míček od asfaltu. Představila sis to? No a to je zhruba takový zkreslený model toho, jak „funguje“ černá díra.

Anastasia: A co se děje s informačními bloky, s těmi klastry? Je to sice nejmenší možná ale přesto viditelná hmota? Ony se ještě nerozdělily na neviditelné informační cihly?

Rigden (s úsměvem): Jsi šikovná. Vidím, že situaci bedlivě sleduješ… Černá díra má sférický tvar. Během toho kdy je z hmoty vymazávána informace, kdy se informační cihly odtrhávají od zpracovávané hmoty, se některá jejich část odděluje po celých skupinách – klastrech. Tyto klastry se stávají objekty s krátkou dobou existence, mají hmotnost 0,8 gramu a ve formě záření vychází bezprostředně z pozadí „pólů“ této sféry. Ano i sám pojem „póly“ u této sféry je relativní, protože zde hraje roli pozice pozorovatele a shluk přeměňované hmoty vůči této sféře.

Anastasia: Zdá se, že tento proces, který se děje s hmotou vedle černé díry, můžeme obrazně také přirovnat k pravidelnému formátování disku u počítače, kdy jsou veškeré informace na disku zničeny. A proč tyto objekty s krátkou dobou trvání existují jen desetiny vteřiny?

 Rigden: Protože nemají program pro život. Oni se prostě rozpadají na jednotlivé informační cihly. Paradoxní je, že informační cihly se současně nacházejí ve dvou stavech: energetickém a materiálním (ve formě shluků těchto informačních cihel, kdy tvoří materiální částice). To znamená, že oni jakoby nejsou, ale jakoby jsou. Jednotlivé informační cihly nemají hmotnost. Ale právě informace vytváří materii s její hmotností, ale také prostor, gravitaci a čas. A informace řídí Ten, Kdo stvořil všechno. On stvořil informaci jako sílu, která je schopna dávat vzniknout energiím, jež formují hmotu (v lidském chápání).

Mimochodem tyto informační cihly během tvorby částic s malým obsahem informací (neutrino a jemu podobné) značně narušují „logickou“ Einsteinovu teorii relativity. Je to dáno tím, že některé částice kvůli „jednoduchosti“ své struktury slabě interaguji s jinými částicemi ve Vesmíru, minimálně v naši dimenzi. To jim umožňuje přemisťovat se po nekonečném prostoru Vesmíru rychlostí, která značně převyšuje rychlost světla. 

Anastasia: Rychlostí, která převyšuje rychlost světla? V takovém případě sám fakt, že existují takové částice, povede k tomu, že bude třeba přezkoumat nejen Einsteinovu teorii ale i mnohá jiná stanoviska současné fyziky.

Rigden: O tom není pochyb, že bude potřeba mnohé přeci jenom přezkoumat. Zato ale bude významně prohloubení chápání procesů vzájemného působení hmoty ve Vesmíru. A asi to také přiblíží lidstvo k pochopení takového fyzikálního projevu času jakým je prostor… Z informačních cihel jsou sestaveny nejrychlejší i nejtěžší mikroobjekty tohoto světa, stejně jako i vše ostatní…

Anastasia: Teď už chápu, proč má sama černá díra nulovou hmotnost. Černá díra jakožto objekt z nemateriálního světa jednoduše vytváří podmínky, sílu, vedle níž dochází k základnímu ději, tedy tak říkajíc k utilizaci nepotřebné hmoty. Skoro jako mazací guma, která z papíru odstraňuje nápisy. Hmota sama zmizí, aniž by se dostala do samotné černé díry. A na čem vlastně závisí velikost černé díry?

Velikost černé díry

Rigden: Velikost černé díry závisí na množství, říkejme tomu, „patologické hmoty“ (jinak tuto hmotu označit nelze), která má být v dané části Vesmíru zničena. Černá díra může být jakkoli velká nebo malá. Pro lepší pochopení těchto procesů v kosmu uvedu jeden fiktivní asociativní příklad, který je spojen s lidskou činností. Představ si, že člověk potřebuje na určité části paseky pokosit plevel.  Vidí, jak velké je to území a uvažuje a počítá, jak velkou sílu bude muset vynaložit a kolik času mu tato práce zabere. Potem se jednoho krásného rána na této pasece objeví a dá se do naplánované práce, což je pro onen plevel, jak jistě musíš souhlasit, zcela nečekané. Jiná věc je, když je takového plevele celé pole. Tam už musí člověk zapojit větší sílu, například v podobě techniky, zapojení dalších lidí apod.  To znamená, že místo použití závisí na tom, kde se nachází „patologie“, ale způsob použití síly závisí na objemu konkrétní práce. 

úryvek z knihy AllatRa A.Novych