Hlavní je držet v životě přesný kurz směrem k Duchovní podstatě, věnovat se duchovním praktikám, rozšiřovat obzor svých Znalostí, nepodléhat provokacím Materiální podstaty, vytvářet v sobě cit opravdové Lásky k Bohu. A přirozeně také co nejčastěji činit dobré skutky, žít podle Svědomí. Je to každodenní práce, postupné vítězství nad sebou samým. Z toho všeho se skládá tvá cesta, kterou za tebe nikdo neujde a nikdo za tebe tuto duchovní práci nevykoná.

Anastasia: Ano, řekl jste slova, která se pevně zaryla do paměti: „Duši za tebe nikdo nespasí a nikdo kromě tebe za tebe tuto duchovní práci neudělá“. Povězte prosím čtenářům, jaký by měl mít člověk přístup k duchovním praktikám, pokud chce upřímně dosáhnout své duchovní spásy?

Rigden: Pro člověka, který se snaží splynout se svou Duší, je nezbytné, aby se ke každé meditaci choval jako tomu největšímu a nejdůležitějšímu svátku svého života. Také při praktikování i té nejběžnější meditace je zapotřebí se do ní maximálně ponořit a pokaždé se snažit dosáhnout nové úrovně jejího poznání. Tehdy se bude člověk rozvíjet a nebude přešlapovat na místě, pak pro něj bude každá meditace zajímavá, s novou úrovni pocitů,  během poznání a osvojení.

Mnozí se chybně domnívají, že prostě stačí naučit se vykonávat tu nebo onu techniku meditace a je to - stane se s nimi něco dobrého jako v pohádce. Ale to je omyl. Člověk se pouze tehdy změní k lepšímu, když se sám o to bude snažit, když z duchovního udělá hlavní prioritu svého života, když bude každou vteřinu kontrolovat své myšlenky, sledovat projevy Materiální podstaty, v maximální míře konat dobré skutky, žít pro jeden hlavní cíl – přijít k Bohu jako zralá Duchovní Bytost.

Meditace je pouze nástroj, s jehož pomocí je nutné pracovat dlouho a usilovně, aby bylo možné udělat ze sebe něco „dobrého“. Kromě toho je tento nástroj všestranný. Člověk například nemůže zcela porozumět, tedy až do konce poznat duchovní praktiku Lotosový květ, na to prostě život nestačí. Jakákoli meditace stejně jako Moudrost nemá ve svém poznání hranic. Dělat meditace je nudné pouze pro toho, kdo je líný nebo se vychvaluje ve své pýše: „Tuto meditaci jsem poznal – chci jinou“. Ještě jednou opakuji, že meditace je nástroj, a kdo chce upřímně dosáhnout duchovních výšin a není líný pracovat na sobě, může v tomto životě dosáhnout maxima.

Anastasia: Je to tak. Ale setkala jsem se s tím, že mnoho lidí místo toho, aby neztráceli cenný čas a spěchali se změnou sebe samých, hledají v životě příklad duchovního člověka, tedy toho, kdo už se změnil. Je pro ně důležité, aby někdo už tak žil, v souladu s duchovními kánony a způsobem myšlení. Přičemž ne někde tam ale tady, ve stejných podmínkách jako oni. Pro mnohé je to důležité. Takoví lidé se domnívají, že pokud na vlastní oči uvidí podobný příklad, znamená to, že i oni mohou tak žít.

Rigden: Už jsem říkal, že lidem je vlastní napodobování a asociativní myšlení. Ale důležitější je, aby se on sám stal Člověkem a neztrácel cenný čas hledáním toho, kdo se snaží o totéž. Mnohem větší užitek může přinést člověk, jako Osobnost, sobě a společnosti tehdy, když se sám stane příkladem pro ostatní. Prací na svých vnitřních problémech, překonáváním překážek vlastní Materiální podstaty a přitom žít pro lidi a kvůli lidem, tím si člověk razí vlastní cestu. Všechno je v rukách člověka. Jeho přání a úsilí nezávisí na vnějších životních faktorech. Lidé, kdo ví proč, žijí v iluzi, že někdo musí přijít, postavit se do jejich čela, všechno za ně udělat, a teprve potom mohou oni všichni žít šťastně. Všichni čekají vnějšího vůdce. Ale člověk, stejně jako celá společnost, nemá zapotřebí orientovat se na vnější a materiální, potřebuje se orientovat na duchovní a vnitřní. Na to existuje jedno podobenství, které vypráví o nejšťastnějším a nejbohatším člověku.

„V jedné vesnici žil člověk. Lišil se od ostatních tím, že ačkoli žil v chudobě, žil s radostí, vždy nezištně pomáhal druhým, jak jen mohl: někde slovem, někde činem. Proslýchalo se, že když zůstává sám, blahořečí Boha, upřímně mu děkuje za to, že ho obdařil svými bohatými dary. Tyto řeči se dostali až k proslulému knězi. I rozhodl se kněz navštívit tohoto člověka, aby u něho vyzvěděl, za jaké bohaté dary Boha chválí. Kněz přišel do ubohé chýše, kde žil tento chudák, a říká:

„Přeji ti dobrý den!“

Člověk mu s úsměvem odpověděl:

„Já už si ani nepamatuju, aby pro mne den nebyl dobrý.“

Kněz se takové odpovědi podivil, vždyť nikdo před ním mu ještě takto neodpověděl. I rozhodl se říci pozdrav jinak:

„Prostě ti přeji, aby ti dal Bůh štěstí.“

Člověk se také podivil a řekl:

           „Ani nešťastný jsem nikdy nebyl.“

Kněz si pomyslel, že chudák jednoduše nezná dobré způsoby, jak vést světský rozhovor, a řekl:

„Proč něco takového říkáš?! Já ti prostě přeji, abys byl v životě úspěšný.“

Člověk se ještě více podivil a upřímně odpověděl:

„Já jsem nebyl nešťastný, dobrý člověče.“

Kněz pochopil, že tento chudák nepoznal jeho proslulou osobu a rozhodl se přejít k věci:

„Dobře, tak já ti přeji to, co si ty sám přeješ…“

„Co si sám přeji?!“ rozesmál se člověk.  „Ale já nic nepotřebuji. Mám všechno, co si přeji.“

„Jak že?!“ užasl tentokrát kněz. „Vždyť žiješ v bídě! I bohatí lidé toho mnoho potřebují a mnohé si přejí, a chudáci tím spíš mají potřebu.“

Člověk řekl:

„Tito lidé jsou nešťastní, protože hledají štěstí pozemské a žijí ve strachu, že přijdou o iluze a budou nešťastní. Nešťastný je ten, kdo hledá své štěstí v iluzích tohoto světa. Vždyť tady je pouze jedno opravdové štěstí – být pevně spojen s Bohem a žít jeho vůlí. Já nehledám dočasné štěstí, protože za to, co mám, co je mi v životě Bohem dáno, za to jsem vděčný. Všechno přijímám s radostí: i to co lidé nazývají trápením i to, co lidé nazývají neštěstím. Jsem Mu vděčný za to, že mne obdařil bohatými dary.“

Kněz se ušklíbl:

„Ale Bůh ti nic nedal, to znamená, že Mu děkuješ pokrytecky.“

Člověk odpověděl:

„Bůh mě vidí, vidí všechna má pokušení a všechny mé možnosti. Vždy mi dává to, co mne činí duchovně dokonalým.“

Kněz se zeptal:

„A pro co žiješ?“

Člověk odpověděl:

„Mou starostí každý den je to, abych byl pevně spojen s Bohem a žil podle jeho vůle, aby můj život byl dokonale sjednocený a byl v souladu s Boží vůlí. Tak plyne můj den. A každou noc, když se ukládám ke spánku, odcházím k Bohu.“

„A kde jsi Boha našel?“

„Tam, kde jsem našel Pravdu, když jsem jako šaty zanechal všechno pozemské na břehu svých pochybností a vešel jsem do Jeho vod Osvícení v čistotě svých úmyslů a dobrého Svědomí.“

Kněz zapochyboval, neboť se ještě nikdy nesetkal s takovým chudákem, který by pronášel taková slova.

„Řekni, takto hovoříš ze svého přesvědčení? Budeš takto smýšlet i tehdy, pokud by Bůh poslal tvou Duši do pekla?“ 

Člověk pokrčil rameny a odpověděl:

„Každý den se držím Boha celým svým nerozlučným objetím mé Duše. Moje upřímná Láska k Němu je nekonečná. Moje objetí je natolik pevné a Láska k Němu natolik bezmezná, že ať by mne Bůh poslal kamkoli, byl by tam i On se mnou. A pokud je On se mnou, čeho bych se měl bát? Život je pro mne tam, kde je On. Mé Duši by bylo milejší být mimo Nebe a s Ním, než být v Nebi a bez Něho.“

„Kdo jsi?“ zeptal se údivem a úlekem kněz.

„Ať už jsem kdokoli, jsem spokojen se svým životem. A opravdu bych ho nevyměnil za život a bohatství všech pozemských vládců. Každý člověk, který umí ovládat sám sebe, vládnout svým myšlenkám a který žije v pevném objetí Lásky k Bohu, je nejbohatší a nejšťastnější člověk na tomto světě.“

„Řekni mi, chudáku, kdo tě naučil takové Moudrosti?“

„Mám jediného učitele a tím je Bůh. Každý den svého života se snažím na tomto světě činit dobro, modlím se, přebývám v blahých myšlenkách.  Přitom se ale vždy starám o jediné, abych byl pevně spojen s Bohem a Jeho bezbřehou Láskou ke mně. Pouze spojení s Bohem mne činí duchovně dokonalým. A život v Lásce Boží mne učí všemu.“

Každý člověk je Osobnost, která si nese v prvé řadě odpovědnost za vše, co ve svém životě koná a co si volí. Vždyť většina lidí chápe, co je to odpovědnost. Berou na sebe odpovědnost při řešení jakýchsi životních, ideologických, každodenních běžných, finančních a jiných problémů. Starají se především ne kvůli sobě, ale kvůli své rodině, kvůli budoucnosti svých dětí a vnuků, kvůli kamarádům, svým blízkým a tak dále.  Stejně tak v oblasti duchovna jakožto v základní věci každého člověka je třeba vzít na sebe odpovědnost za svůj duchovní osud a udělat ve svém životě všechno možné i nemožné pro to, abychom splynuli se svou Duší a abychom získali opravdovou Svobodu od materiálního světa. Nemusíme na nikoho čekat, musíme sami konat a začít v prvé řadě u sebe. My sami musíme být dobrým příkladem pro své okolí, potom na sebe pozitivní změny v nás i ve společnosti nenechají dlouho čekat.

úryvek z knihy AllatRa