„Jednou člověk spadl do strže. Ale když padal, podařilo se mu zachytit se za větvičku malého stromu, který rostl ve skalní puklině. Když zůstal viset uprostřed strže, pochopil, že jeho situace je beznadějná: nebyla žádná možnost dostat se nahoru a dole byly samé kameny. Ruce, jimiž se držel větvičky, slábly.

Člověk si pomyslel: „Teď už mě může spasit jedině Bůh. Nikdy jsem v něj nevěřil, ale zdá se, že jsem se mýlil. Co můžu ve své situaci ztratit, když v Něj teď uvěřím?“ A začal modlitbou vyzývat Boha s veškerou svou upřímností: „Bože, jestli existuješ, zachraň mě! Nikdy jsem v tebe nevěřil, ale jestli mě teď zachráníš, budu v Tebe od této chvíle věřit už navždy.“

A tak ho vyzýval několikrát. Najednou se nečekaně rozezněl hlas z nebes: „Ty budeš věřit? Ó ne, já znám takové, jako jsi ty.“ Člověka to natolik vylekalo a překvapilo, že málem pustil větvičku z rukou. Ale když se vzpamatoval, začal prosit ještě více: „Bože, prosím! Odteď budu tvůj nejvěrnější ze všech a udělám všechno, co bude podle Tvé vůle, jenom mě zachraň!“ Ale Bůh nesouhlasil a člověk ho začal přemlouvat a přesvědčovat ještě zapáleněji a silněji. Nakonec se nad ním Bůh smiloval a řekl: „Dobře, budiž tedy. Zachráním tě. Pusť se větévky.“ „Cože? Pustit se větévky?“ vykřikl člověk. „Myslíš, že jsem blázen?“

Takže tak je to v životě. Život člověka je vlastně takové visení nad strží. A ačkoli chápe veškerou smrtelnost své situace, přesto se oběma rukama drží za větévku pochybností své Živočišné podstaty a bojí se, aby ji neztratil, bojí se spolehnout se na vůli Boha.“