Letošní rok se před nás postavilo nad jiné zajímavé téma. A protože se dotýká nás všech, ráda bych se s vámi o něj podělila. Letošní šamanský kruh z Háje nese název Strážce svaté harmonie a zabývá se léčitelstvím. Pokusíme se na něm propojit všechny dostupné exaktní informace z klasické medicíny, bylinkářství, léčitelství atp. s šamanským léčitelstvím, s cestou do hlubin lidského těla. Máme v plánu najít univerzální klíče k léčbě nemocí a posvítit si na kolektivní informace o tom, co je vlastně léčivé a co není. Bude to parádní dobrodružství! Tak tedy vzhůru :)

Rozhodla jsem se s klasickou medicínou smířit

Zabývání se léčením nemocí je staré jako lidstvo samo. Od doby kdy stanul člověk na zemi, nebo od dob co byl Adam s Evou vyhnán z Ráje, provázejí člověka různé neduhy, soužení i smrt. Hledá lék na to, jak se pokusit odvrátit nevyhnutelný konec a odstranit či alespoň zmírnit utrpení lidské bytosti.

S nástupem moderní doby jsme svědky zajímavého úkazu. Rozštěpení léčitelství od klasické medicíny. Trápí mě tento nesmyslný spor, který nikomu neprospívá. Kde se ale vzal? A o co tu vlastně jde? Této otázce se zkrátka nelze zkrátka vyhnout, pokud máme sami sebe a svou vlastní práci nějak definovat.

V tomto směru je velmi zajímavé se podívat na historii medicíny jako takové. Středověká medicína se od té současné samotným přístupem velmi lišila. Vycházela totiž z přesvědčení, že Adam před vyhnáním z Ráje měl u sebe věčný život tedy i dokonalé zdraví a snažila se proto dopátrat co nejpůvodnějších a nejstarších – tudíž i nejlepších pramenů. Nehledala tedy vývoj ale původní pozapomenutou harmonii. V tom byla velmi podobná šamanismu, ale například i čínské medicíně a ajurvédě. Současné léčitelství je ve své podstatě také takové. Léčitelství alespoň v našich zemích navazuje nejvíce na tradici babek kořenářek, ale i těch jak je známo skončilo na inkvizitorské hranici víc než dost. Spor je tedy mnohem hlubší, než se zdá. Ale jaká je tedy jeho pravá podstata?

Podstatou tohoto sporu je mentální (tedy pomyslné) rozdělení člověka na duši a tělo. A je v celku jedno, zda věříte, že hříšné tělo má vyšší duši jak učí církev, anebo tělo je jak stroj, který žádnou duši nemá. Tady leží jádro pudla … A pokud se tedy nedokážeme vrátit k původnímu vnímání člověka jako jednoho celku, nepodaří se nám ani utišit tento prastarý spor. A je lhostejno, v kterém táboře stojíte.

Nikdo, ani lékař ani léčitel nepochybuje o tom, že v ideálním těle (tedy i člověku) vládne dokonalá rovnováha. Narušení této harmonie má na zdraví člověka neblahý vliv. Jaká mohou být tato narušení? Nejrůznější – špatná strava, kouření, stres, různá emoční traumata a zranění aj., ale také genetika – v léčitelském slovníku lze tuto rozsáhlou oblast označit jako rodovou zátěž. Jde vlastně o špatné návyky a koncepty, vycházející z  prastaré rodové zkušenosti, která se zapsala do našich DNA.

A teď jde o to, jak celou tu nemocnou nerovnováhu vrátit do zdravého stavu. Tam se samozřejmě už přístupy různí. Nemyslím si však, že existuje na danou nemoc jen jediný správný léčebný postup – i když skalpel bych považovala až jako tu nejzazší možnost léčení. Vždyť australští borgiové umí léčit i zlomeninu písní :). Kýženého stavu rovnováhy můžeme dosáhnout různým způsobem – podáním léků, obklady, bylinami, změnou vnímání, odstraněním emočních zranění, dobrým slovem, láskou, transplantací zkrátka vším, co do člověka vstupuje zvenku, narovnává řád věcí a pomáhá s uzdravením. Ale všech věcí, celého člověka. Nemůžeme se zaměřit jen na jeho jednotlivou část, ať už tělo nebo duši … i když toto rozdělení vnímejte prosím jen jako básnické. Samozřejmě je jasné, že pokud nemoc předchází určitý nezdravý zvyk, ať už ve smyslu zlozvyku nebo komplikovaného nezdravého konceptu, musí dojít zároveň s léčbou i ke změně chování. V tomto směru bych ale rozhodně klasickou medicínu nepodceňovala. Stejně tak jako například třezalka mohou mít i různá farmaka velmi dobrý dopad na způsob života. Kardiakům umožní najít klid a rovnováhu, ženám v přechodu dodají chuť do života, depresivním osobám zvednou náladu. Celou věc jen bohužel značně komplikuje fakt, že pacient nemá nebo odmítá mít ve svých rukou své vyléčení a tak se snadno propadá do závislostí. Tento jev se však nevyhýbá ani léčitelským metodám. Znám řadu lidí, kteří mají závislost a zálibu v neustálém zkoumání vlastních traumat a v jejich neustálém léčení. Takový je bohužel stav celé naší společnosti a s tím klasická medicína, i kdyby stokrát chtěla, mnoho nenadělá. Nemůže si dovolit luxus osobního kontaktu. Doktorů málo, pacientů moc. V tomto směru mají léčitelé přeci jen výhodu.

Léčitelský přístup má oproti medicíně ještě dvě podstatné výhody. Vychází z kořenů, které se zrodily v kmenových kulturách, z kořenů, které léčí člověka ne pro lásku k němu, ale protože vnímají jeho nemoc jako nemoc celého kmene. A tedy i svou vlastní. Mohou a dokonce si i musí dovolit osobní přístup, blízkost. A ta má na nemocného vždy pozitivní vliv. To si lékař dovolit povětšinou nemůže. A také nad každým dobrým léčitelem stojí vyšší instance, ať už to nazveme Bůh, příroda či svatá harmonie a ta učí léčitele odpovědnosti a přesnosti. Na lékaře dohlíží jen jeho komora a ta bohužel není vševědoucí. Nechci však rozhodně jen chválit léčitelství, protože ačkoliv klasická medicína si s sebou nese všechny nešvary současné doby, je na ní také mnoho pozitivního. Bohužel je však produktem naší doby, pýchy, soutěživosti, ztráty pocitu sounáležitosti, ztráty Boha a vzájemné lidské blízkosti. Přesto její objevy jsou fenomenální a jsou pro zdraví člověka velmi přínosné, postrádají však bohužel celostní přístup. A tak doufám ve změnu celospolečenského klimatu, v urovnání odvěkého sporu, v návrat lidských hodnot, v návrat spolupráce a respektu mezi léčitelstvím a medicínou, mezi dobrým léčitelem a lékařem.

Markéta Švarcová – šamanka z Háje
www.pristav69.cz