Všechny domorodé společnosti odjakživa praktikovaly rituály puberty a věděly proč. Jejich neexistence v tzv. západní rozvinuté společnosti vadí víc, než se původně zdálo (jak si nemohli nepovšimnou i pánové Jung nebo Eliade):. „Zatímco v tradičních společnostech hraje iniciace zásadní roli, v současné západní společnosti téměř neexistuje,“ píše ten druhý.
Pro mysl muže (dívkám v tomto ohledu a v osvícenějších komunitách dobře slouží rituál první menstruace) je možnost ostře ohraničeného okamžiku, od kdy je mužem, naprosto zásadním „duševním“ předělem.
Pokusím se naznačit, jak je dle (nejen) mého názoru právě absence těchto rituálů jednou z příčin velmi smutného pohledu na současné mužské společnosti (např. vlády a parlamenty).
Pokud se spojí nepříznivá kombinace traumatického porodu (a prvních týdnů života – viz dlouhé hodiny hlasitého pláče, kterým se novorozenci na našich porodnicích ještě nedávno šmahem domáhaly možnosti být u maminky, ne na zvláštním oddělení nemocnic, který byl příznakem jejich velmi stresujících prvních zkušeností, které ovšem, jak také víme, velmi nepříznivě ovlivnily optimální růst stále se vyvíjejícího mozku) s autoritářskou výchovou (tresty místo pochval) a zmíněnou absencí přechodového rituálu, výsledkem byly, jsou a budou typické macho typy mužů, kterými naše společnost přímo oplývá.
Tihle muži jakoby nikdy nedospěli. Jejich chování stále vykazuje rysy puberťáků, kteří cokoliv co nevymysleli oni rovnou odsuzují, neumí naslouchat druhým, jsou výbušně agresivní, nedovedou diskutovat, natož se domluvit.
Jeden takový mne nedávno hned po ránu velmi rozesmál. Na svém osobním blogu jsem uveřejnil starší článek na téma menstruace. Naznačil jsem v něm, že zatímco většina českých žen považuje menstruaci za něco poskvrňujícího, a první menstruace pro ně byla velmi stresující zážitek, který poznamenal jejich „ženství“ na celý život, v takové Indii nemusí dívka, která dostane první měsíčky, devět dnů do školy, dostane dárky od rodičů, příbuzných, a svůj přechod do světa žen náležitě se všemi oslaví.
Reakce notorického osočovatele (mimochodem, právníka, který se vždy, když ho něco zarazí, a to je téměř vždy, útočně ptá autora: Jaké máte vzdělání?!) stojí za zaznamenání:
„9 dní volna kvůli první menstruaci? Šmankote, tak jo. Když budou mít hoši taky 9 dní (sakra, proč zrovna 9 a ne 8 nebo 10?) při příležitosti prvního holení nebo začátku mutování... Ovšem teď mi napadá, jestli by měly mít těch 9 dní volna i dívky, které se začnou holit. Určitě ano, jak jinak…“
Tohle je přímo vzorová ukázka typické reakce lidí, kteří byli poškozeni porodem, kteří neprošli přechodovým rituálem, a jakoby zůstali oněmi pubertálními chlapečky, jenž jsou à priori proti všem. Kteří když něčemu nerozumí, tak to pro jistotu napadnou a odsoudí. Kteří se i v parlamentu jen hádají o kyblíček a závidí si vzájemně ten hezčí. A neumí vyjádřit náklonnost ke spolužačce jinak, než že jí podrazí nohy.
Jak to pak vypadá se státy a společnostmi, v nichž přechodové rituály chybí, vidíme všude kolem sebe. Důsledky jsou daleko horší, než nám obvykle dochází. Jeden „diktátorský“, a v příslušné ideologii často až životu nebezpečný, popsal recenzent Motocyklových deníků, ve kterých se jejich autor, tehdy mladý Che Guevara „ukazuje jako vyžírka, kterého trochu žere, že to, co patří druhým, nepatří také jemu. Což, jak si každý vzpomíná, je alfa a omega komunistického funkcionáře – spravedlivým přerozdělením si polepšit.“
Tihle nedospělí dospělí kluci sice uvnitř touží po laskavém slovu (a duchovnosti), ale navenek dělají, že se jich to vůbec netýká. Které žere, že co to, co patří jiným, nepatří i jim (třeba schopnost napsat dobrý článek). A jak stárnou, jejich mozky, i organicky přizpůsobené této variantě vnímání reality (tedy neustálé kritice, negativnímu vnímání světa a absenci skutečného štěstí), už pak nejsou vůbec schopny vnímat jinak, než machisticky. Kdo s čím zachází…
Mezi řádky reakce zmíněného pisatele vysvítá jeho touha po „přechodovém rituálu“, rozumějte, po vnitřním klidu a míru, po skutečné dospělosti. Závidí indickým holčičkám jejich oslavu menstruace, protože někde hluboko uvnitř cítí a ví, že by mohl být, kdyby absolvoval nějakou tu mužskou iniciaci, zcela jiný, a hlavně (pokud by pak na sobě pracoval) daleko zdravější, šťastnější, soucitnější a ekologičtější (jako jsou všichni ti, kteří provozují pravidelně, to, čemu my ostatní říkáme duchovnost).
On totiž právě u mužů je přechodový rituál podmínkou úspěšné završení rozvoje osobnosti (a jejího mozku) v období tzv. duchovní puberty, kdy se kolem jednadvacátého roku věku propojují čelní mozkové laloky (ženy mají tyhle „hranice“ a šance z nich vyplývající přece jen vyznačeny zřetelněji: menstruace a porod). Ukázalo se, že takto „poškozeným“ a v těchto krajích dominujícím mužům (právě „díky“ hodinám proplakaným na zvláštních odděleních nemocnic, tedy řadě stresorů, které negativně ovlivní vývoj mozku) přímo chybí cesty, kudy by se jednotlivé části mozku mohly propojit. Mozek takových mužů toho pak prostě fyzicky není schopen (ženy mají „výhodu o 30% více propojení mezi hemisférami, a případně přirozený porod).
Naší společnosti chybí přechodové rituály (oslava první menstruace u dívek a iniciace u chlapců) jako sůl. A také proto se chová, jakoby byla v pubertě.
P.S.: „Hodně moc se mi líbí článek Menstruace, k tomu jenom perličku. S kamarádkami jsme si jednou dávno přečetly, že v některých přírodních společnostech dosud ženy v období menstruace odcházejí do společného domu, kde se pod vedením starších, zkušených, zasvěcených žen věnují duchovnímu růstu, protože právě v tomto období jsou zvýšeně vnímavé. A tak od té doby neříkáme „naše dny“ nebo podobné bláboly, ale říkáme, že máme „týden duchovního růstu“. H. B.
V pubertě
